Lidé chtějí vizi normálnosti

Zavřené obchody, omezené služby, elektronická výuka. To není svět, jak si jej představujeme a jak jej známe a ve kterém bychom chtěli fungovat. Také to není svět, jehož vládce budeme respektovat.

Zavřené obchody, omezené služby, elektronická výuka. To není svět, jak si jej představujeme a jak jej známe. Přesto v něm musíme žít. Je to z důvodů, o kterých nemusíme pochybovat, je to potřeba a je to nepochybně správně. Jenže přetrvávající opatření proti koronaviru sebou nesou negativní jevy. Pokles ekonomiky, pády firem, růst nezaměstnanosti. Ale také třeba nárůst depresí a duševních onemocnění vůbec, zpřetrhání sociálních kontaktů, narušení normálního chodu společnosti, porušení jejich strukturálních vazeb a pochopitelně podstatné omezení svobod. To všechno ve svém součtu přinese své nepříjemné ovoce; v podobě finančních nákladů, poškození zdraví, ztrát na životech.

Zda všechna opatření stála za vynaložené náklady ukáže až budoucnost, není v našich možnostech to soudit. Již nyní bychom ale měli pracovat na tom, co nazvu „návrat k normálu“. Důvodem je, že pokud chceme, aby budoucí škody byly co nejnižší, je nezbytné, aby lidé, tj. občané tohoto státu byli ochotni být i po odeznění zdravotní krize aktivní, pracovat, společensky žít.

Existuje několik alternativních cest, jak se se současnou situací vyrovnávat. Někteří odborníci tvrdí, že „návrat k normálu“ nebude, a že lidé by se měli naučit žít v „nové normalitě“, což je eufemismus pro různá omezení jejich svobod. Jiní naopak tvrdí, že v zájmu všech je co nejrychlejší návrat do stavu před epidemií, i za cenu dalších životů. Když opustíme oba tyto extrémy, nejspíše se shodneme na tom, že vlády, a to i ta naše, by měly udržovat protiepidemická opatření tak dlouho, pokud mají měřitelný smysl a uvolňovat je co nejdříve to půjde. Jenže…jsme v mezičase.

Pokud mají lidé být aktivní, je právě nyní potřeba, aby „dohlédli na světlo na konci tunelu“.  Od začátku krize uplynul podstatně delší čas, než je tak zvaná adaptační doba, kterou potřebujeme k tomu, abychom se přizpůsobili novým podmínkám, ale protože je vnímáme jako dočasné, začínáme být unaveni. Zde tkví jeden z důvodů nízké ochoty lidí respektovat restriktivní opatření.  Lidé jsou unaveni, přestrašeni médii, která informování o epidemii pojala jako soutěž v rekordech morbidních čísel. Je důvod se obávat, že tato letargie rozvolněním opatření neskončí.

Vláda, a vůbec vládnoucí vrstva, tedy politici, mediálně viditelní odborníci a vlivné osoby by podle mého soudu měly nastavit a udržovat jednoznačně pozitivní směr. Lidé by měli vědět, že všechna opatření směřují k nastolení „normálního“ stavu, že tento stav není abstraktní pojem někdy v budoucnosti, ale že k jeho dosažení jsou podnikány konkrétní kroky. Měli by mít také jasnou představu o časovém rámci, o tom, kdy a za jakých podmínek se jejich svět stane opět normálním a o tom, že celý tento proces je řízen předvídatelně a s profesionalitou. Pak budou respektovat opatření a pak budou i škody po odeznění krize co nejmenší.

Hezký den.