Senzidebilové

V těchto dnech přinesla média svědectví o působení tzv."léčitelů" z organizace Slunce naděje na nemocného člověka, který po jejich "péči" zemřel. Lze jen odhadovat, kolik podobných "Sluncí" u nás existuje.

Diagnosa nádorového onemocnění je i v 21. století pro nemocného šokem, spojeným s představou neodvratného konce života. I přes pokročilou diagnostiku, zlepšení života nemocných a stále nové možnosti léčby různých typů nádorů velké procento nemocných na zhoubnou nemoc zmírá.

Je přirozené, že hodně onkologických nemocných se v okamžiku uvědomění  závažného stavu snaží nalézt řešení i mimo oficiální medicínu. Totéž platí i o rodinných příslušnících a snad úplně nejvíce o rodičích nemocných dětí. Jsou schopni zaplatit jakoukoliv částku za naději, že jejich potomek či člen rodiny nezemře.

Po roce 1989 se v naší zemi objevilo velké množství různých "senzibilů", "léčitelů", "šamanů", kteří slibovali vyléčení z jakékoli choroby a to různými metodami /hladovění, vyřazení tuhé stravy, v horším případě objímání kmenů různých listnáčů apod./. V právním chaosu, který vládne doposud, jsou tito lidé naprosto nepostižitelní jakýmkoliv paragrafem, jsou zcela beztrestní, bez jakékoliv odpovědnosti za ty, kteří se jim svěřili. O úspěšnosti oněch tzv. senzibilů vypovídá nejlépe praxe, kdy před časem při pátrání po zmizelém děvčátku z Prahy lokalizovali její pobyt na různých místech Evropy, aby byla posléze nalezena jen několik stovek metrů od místa jejího posledního výskytu. 

Tragické osudy nemocných lidí lákají některé jedince, aby si na lidském neštěstí založili živnost. Schéma je prakticky vždy stejné. Po trpělivém vyslechnutí stesků je jedinec ujištěn, že právě provedl první krok ke své záchraně. Je okamžitě ukončena jakákoli racionální léčba medicínou založenou na důkazech. Nemocnému jsou podávány "léky", případně jsou s ním prováděny seance, po kterých nastává zlepšení stavu.  To se skutečně někdy může stát, neboť psychika nemocného je velmi sugestibilní a po ujištění, že nádor zmizel či že se rapidně menší, se nemocnému uleví. 

"Léčitel" si poté /někdy i předtím/ řekne o poměrně značnou sumu, která dle něj kryje výdaje za ony "léky", případně další náklady za léčbu. Při dlouhodobém léčení se platby za tuto "péči" mnohdy vyšplhají na statisíce. Zruinovaná rodina pak již jen málokdy nalezne sílu se po tragickém konci ještě soudit s někým, kdo jim za jejich peníze dával jen falešnou naději.

Pokud je nemocný poškozen lékařem v příčinné souvislosti s jeho výkonem, je lékař postižen v trestně právním či občansko-právním řízení. Poškozený nemocný má právo na odškodnění za újmu na zdraví či za ztížené společenské uplatnění. 

Když však stejný proces proběhne mezi "léčitelem" a nemocným, nemá poškozený právo na nic, neboť právní subjektivita "léčitele" neexistuje. Při vyhraněném střetu se nakonec "léčitel" hájí tím, že sloužil jen jako poradenská služba bez jakékoli další odpovědnosti.

Jestliže poslední případ rozhoupe naše zákonodárce a pokusí se vtěsnat do paragrafů především trestně právní odpovědnost těchto "senzidebilů", bude smrt mladého člověka na leukémii aspoň nečím přínosná. Mám však obavy, že to hned tak nebude.