Mytí nohou na Zelený čtvrtek

a nejen na něj bylo vždy úkolem otroků či nejníže postavených lidí. Přesto se Kristus opásal zástěrou a umyl svým učedníkům nohy.

Je třeba velké obrazotvornosti ku představě té podivné situace. Mistr sedí s dvanácti a chystá se dle prastarých zvyklostí povečeřet beránka. Náhle vstane a začne dělat nejpodřadnější práci na světě. Učedníci protestují, připadá jim to krajně nevhodné, aby ten, k němuž vzhlížejí a kterého ještě tak úplně nechápou, se tak ponížil. Petr dokonce říká, že to v žádném případě  nedovolí. Až na Kristova slova, že v tom případě jaksi vypadne ze hry, se obrátí. 

Je to tentýž Petr, který jej za několik hodin vzdor svému ujištění o věrnosti až na smrt ve strachu zapře. Nohy jsou umyty i Jidášovi, který svého Mistra prodá židovské veleradě. Ostatní se posléze rozprchnou, skrývají se a nic nechápou. Z vnějšího lidského pohledu se dá říci, že to s tím Ježíšovým spolkem apoštolů nedopadlo nijak slavně. 

A přesto - i ve znalosti co bude následovat - jim všem Ježíš umývá nohy. Lidská přirozenost nechápe, chovala by se jinak, nejspíše by všem vynadala do zrádců, nevděčníků a nechala by je svému osudu. Až později jim začne docházet, co se stalo a jaký to mělo význam. 

O dva tisíce let později hlava katolické církve František jde do vězení a několika lidem umyje nohy. Jsou mezi nimi i muslimové, tedy někdo, kdo je v současném vidění našeho světa hoden když ne přímo opovržení, tak aspoň nelásky. I papež za svůj čin sklidí kritickou smršť a to i od svých prelátů a mnoha oveček. Protože ani oni - stejně jako před dávným časem apoštolové - nejsou schopni dohlédnout významu tohoto činu. Vždyť je všechno tak přehledné a jasné, 

A náhle to někdo pokazí. Někdo, kdo by měl být viděn v "karnevalovém" oděvu na náměstích před basilikou, jde do špíny, marnosti a začne těm nejposlednějším umývat jejich nečisté nohy. Místo plamenných projevů o nepřátelích církve, o zlořádech světa, které je nutno mýtit ohněm i mečem, tak jak tomu bylo u křesťanů ještě nedávno zvykem, provádí podřadnou a potupnou práci.

Má-li přinést onen 2 tisíce let starý Kristův čin nějaký odkaz dnešku, tak právě papež František ho do důsledku pochopil. Je to krok k tomu, abychom si uvědomili, co je pro tento krátký pozemský život nejpodstatnější. 

Přeji všem svým čtenářům hluboké prožití velikonočních dní.