"Mělo to nějaký smysl?", může se kdokoli zeptat. Proč se plahočit sněhem, úpalem na planině, lézt do kopců a zase dolů bez jediného dne odpočinku, Odpověď zná každý, kdo šel aspoň kousek Camina. Zní "Ano".
Nejde jen o polykání kilometrů. Na Camino je úžasný prostor, mnohdy i hodiny bez lidského stavení, skoro s pocitem, že obzor je opravdu zakulacený. Vesnice, kde člověk nepotká živou duši a přesto cítí, že je tam život. Poutník s báglem na zádech, který se k vám přidá po pozdravu "Buen camino", s nímž prohodíte pár vět, zjistíte, odkud je a jaký má plán. A třeba i společné pivo při nejbliží oáze, abyste se rozloučili a vícekrát už neviděli.
Večery ve společných ubytovnách, kde se sejde ten neroztodivnější spolek, jaký si lze jen představit. Tak třeba pan Vu, který mne překvapil českým pozdravením "dobrý den", z něhož se vyklubal Vietnamec, narozený ještě v zemi původu, vyrůstající s rodiči v Maroku, v pubertě přesídlen s nimi do Paříže, kde se oženil a poté přestěhoval do Španělska, kde má svou rodinu s třemi dětmi, které jsou de facto trilinguální. Český pozdrav se naučil na dovolené v české farmě v Sudetech. Pak třeba Frank z USA, který na sebe později prozradil, že je psychiatr, který pečuje o vězněné vrahy a pedofily. Chiara z Itálie, která po rozvodu hledá ztracenou sebedůvěru a rovnováhu v životě. A v neposlední řadě trojice již starších pánů z Francie, s nimiž jsem zápasil svou bídnou francouzštinou po tři společné večery. Jeden z nich, Jerome, mne potěšil tvrzením, že po třetí sklence červeného se má francouzština pronikavě zlepšuje a prý mám pařížský akcent. Voila ! Asi musím více bumbat Merlot.
Na Camino poutník vidí mnoho zajímavostí, někdy překvapivých, s výpovědí o místních názorech, životní filosofií obyvatel a jejich zvyky. Tak pojďte zase kousek.
I v tak krásném městě, jako je Saint Jean Pied du Port se mohou najít věcí, které kazí prostřední i mysl
Jsme v zemi, kde je všechno celkem jasné
A tou zemí je Baskicko. Tak wellcome....
Některé gaffiti jsou celkem jasná a poutník ví, že jde správným směrem
U jiných tuší, že autor toho chtěl sdělit asi mnoho a trochu se ztratil.
Do Santiaga se dá jít, ale nejspíše i letět.
Město Astorga je známé svou výrobou čokolády. A proto je to třeba i namalovat
Protější strana domu jasně říká, že doby nebyly vždy idylické
Jsme v kraji templářů, takže i jeden z albergue nese jméno posledního velmistra řádu.
V Ponferradě je jeden z jejich hradů. Je opravdu monumentální a prohlídka je na 2 hodiny
Jsou chvíle, které potěší oko i ducha. Podhůří Leonských hor.
Trosky nejstarší ubytovny pro poutníky. Vstup i pobyt je bez poplatku
V městě Astorga je palác, stavěný nejznámějším španělským architektem Antoniem Gaudím.
Maorská studna z 12. století.
Voda je krásně studená, ale k pití jsem odvahu nenašel.
Zvlášť, když o kousek dále byla u kostela přilepená zídka a v ní tohle. Ani místní nám nevysvětlili původ
Do Santiaga nemusíte jít. Stačí když máte dopravní prostředek
Který jasně říká, kam jezdec směřuje
Čapí panelák. A hned vedle velmi rušné cesty. Holt, místo není...
Fakt je to už jen 100 km do Santiaga
Což je důvod k malé zastávce a osvěžení
A po chvilce vám k tomu jako bonus přidají i kousek chleba s iberskou šunkou.
I když to španělské pivo za moc nestojí, nechápu, proč jim musíme dovážet i ten náš patok.
Ale je možné, že Španělé ho používají jako alternativní zdroj energie. Pak je vše OK.
Ke katedrále je to asi ještě 5 kilometrů, ale šlo se krásně, protože byly opravdu poslední
Relikviář apoštola Jakuba v katedrále
A moje prošlapaný boty se sjetým vzorkem. Vydržely až do konce....
