Mikulov je pro Moravany místem, kudy přejíždějí do Rakouska. Je dobré se v něm na chvíli zastavit a obětovat pár chvil k zamyšlení.
Zdejší židovský hřbitov je jedním z největších na Moravě. Jelikož není tolik znám a navštěvován jako pražský, lze se v něm ztratit a osamoceně toulat bez tlačenice a v tolik potřebném klidu. U vstupu návštěvníka zaujme obřadní síň s krátkou historií židovské komunity, která byla v 15.-19. století jedna z nejpočetnějších. Autorem stavby byl vídeňský architekt Max Fleischer.
Působil zde dlouhá léta i slavný rabbi Jehuda Loew ben Becalel, zvaný Maharal, jako první moravský zemský rabín. V domě, kde pobýval, je dnes restaurace Tanzberg. V Mikulově bylo v dobách židovského rozkvětu několik synagog, uchovala se pouze jediná, v níž je dnes výstava věnovaná velkému rabbimu a židovské vzdělanosti.
V současnosti se zde nachází přes 2 tisíce macevů /židovských náhrobních desek/, z nichž nejstarší jsou z roku 1620 a nejnovější z doby po skončení II. světové války. Na "rabbonimplaztu" /rabínském návrší/, jsou pohřbeni významní představitelé moravské židovské obce, kteří jsou dodnes uctíváni návštěvami Židů z celého světa. Jedním z nejslavnějších je Rabbi Mordechaj Benet.
Prosby a kameny jsou vzhledem k malému úložnému prostoru pokládány za jeho náhrobní desku.
Ke spatření jsou i poměrně známá jména, i když jejich macevy nejsou nejhonosnější
Některé náhrobní kameny drží svahy hřbitova
U dalších lze jen tušit, jak bohaté byly rodiny, jež jsou zde pohřbeny
Jiné se krčí v trávě a není daleko doba, kdy zmizí úplně
nebo padnou na zem
Další zarůstají břečťanem či se nějak stydlivě choulí ve větvích
Posledními pohřbenými židovského původu byli vězňové maďarské národnosti, kteří byli na sklonku války povražděni nacisty.
Mikulov byl v době komunistické vlády rovněž místem, ležícím těsně u železné opony, která byla svědkem ojedinělých pokusů o útěk našich i cizích občanů pryč ze socialistického tábora. Těm, kterým se to nepodařilo a byli při své snaze zabiti, byl v době nedávné postaven rovněž pomník a to prakticky přímo na hranici s Rakouskem. Je jen dobře, že většina z nich tam má své jméno.
Při bližším pohledu jsou v těchto trámech vypálená jména zavražděných nevinných lidí.
Mikulovské hřbitovy nutí k zamyšlení. Ten židovský nad tím, že v našich zemích žili po mnoho století lidé, kteří se vyznačovali velkou pracovitostí, umem a vzdělaností a kteří v rámci nacistické ideologie vymizeli. Ten druhý - v podobě kovových trámů - je svědkem toho, kam může zajít lidská nenávist ke svobodě jiných.
Nelze vůbec říci, že jsme se s oběma tématy doposud vyrovnali.
