Manželské toccaty a fugy: cyklistika

"Taky bys mě mohl jednou vyvézt na kole" děla jednoho krásného rána zákonná choť. "Ráda bych se s tebou projela"

Kolo je ideální dopravní prostředek. To prostě ráno sbalíte nějakou mysli tyčku, naplníte láhev vodou, do kapsy dáte stočeného Komenského a vyrazíte... no třeba na jih. Když máte kliku a dobré kámoše, tak je vyzvednete na trefpunktu a jedete někam, při jízdě klábosíce a posléze v útulnách dobré pivko či klobásku pozřívajíce žijete dlouho a blaze.

To vše do výše uvedené věty v perexu, kdy zjistíte, že některé atributy slunečného dne budou zastíněny mráčkem. No - mráčkem, nejspíše pořádným cumulem. 

Několikrát se mi podařilo ženu tak nějak odlákat od tématu, poukazem na náročnější terén, protivítr, délku trasy apod. Bylo však jasné, že odvrátit společný cyklovýlet je stejné marné, jako rozmluvit sopce její základní činnost.

Nastal den, kdy prostě a/ nebylo větrno, b/ bylo slunečno  c/ nikdo nevolal, že přijede na návštěvu. 

Musel jsem ještě akceptovat jednu libůstku mé ženy, která se zásadně odmítá vracet stejnou cestou, jakou vyjela. U autovýletů to není až tak složité, nějakých 50 km navíc - žádná věda. Ale u cyklotras to může být zapeklitý problém, pokud to nechcete  vzít zkratkou přes Lysou horu. 

"Co si mám obléct?" zazněla kruciátní otázka. Každý trochu déle ženatý chlap ví, že na to nesmí nikdy odpovědět. Totiž - nikdy, opakuji nikdy není přesně to počasí, na které se odpůrkyně vyšňoří a případný teplotní výkyv je poté tématem štiplavých a vyčítavých poznámek zhruba na polovinu cesty. Když jsem ženě sdělil, že si má pro sichr vzít kulicha a malou lopatku na sníh, zdálo se na chvíli, že pojedu sám. Po chvíli přišla s náznakem omluvného obličeje a tak bylo jasné, že neuniknu. 

Zvolil jsem méně obvyklý způsob dopravy - tedy zajet na jisté místo cyklobusem a vracet se domů. Tím byl naplněn základní výše zmíněný atribut nejet stejnou trasu dvakrát a navíc jsem kalkuloval s faktem, že blížící se teplo domova bude hnacím motorem. 

Na místě začátku trasy s námi vystoupil jen jeden starší pár, oba s VZP přidělenou ortopedickou pomůckou a klopotně se vydali v dál.

Počítal jsem s tím, že odpočatá žena bude chtít svou počáteční energii vložit do pedálů. Chyba lávky. Má žena vyhlásila stav hladu (přes prokazatelně zkonzumovanou snídani). Musel jsem tedy koupit v místním konzumu dvě staré Babišovy koblihy a kofolu. Nemusím sdělovat, že je zastánkyní velmi pomalého mělnění stravy v ústech s častými zástavami. 

Konečně jedeme krásnou a útěšnou krajinou a na tachometru se tu a tam objevilo i dvouciferné číslo. Po zhruba půl hodině jsme dojeli již zmíněné důchodce, když má žena náhle zastavila s tím, že je naprosto nutné si odpočinout, "protoženásčekáještěkuscesty". Trpělivě jsem čekal, neboť ona chvilka byla využita na oblečení si bundy /dyť sem ti to říkala, že bude chladno/, prohlídce okolí, kde byla objevena rosnička a podrobena dlouhému studiu. 

Opět jsme vyjeli žádoucím směrem a jak jistě pozorný čtenář tuší, po drahné chvíli jsme narazili na oba chromé seniory (kteří mimochodem nejevili žádné známky únavy). 

"Zastav, musím se vysmrkat", zněl další povel. Každý cyklista ví, že tento drobný problém se řeší za jízdy ucpáním jedné nosní dírky a mohutného frknutí s ukloněnou hlavou, aby případný produkt neobohatil dres. Má žena - nejspíše tedy šlechtického původu - toto i přes dobře míněnou radu a názornou ukázku odmítla jako buranství a sdělila, že ona tedy ne. Pochopil jsem, že naše cesta bude proložena četnými pit-stopy. 

Když nás opět na další zastávce došli důchodci a jejich kradmé uchichtávání signalizovalo, co si o nás myslí, přistoupil jsem k nezbytnému kroku. Do prachu u cesty jsem ženě načrtl jednoduchou trojčlenku se známou délkou trasy a aktuální rychlostí jízdy. I když jsem matematický barbar, byl jsem schopen vypočítat, že za stávajících podmínek dorazíme domů zhruba v půl jedné v noci, což pro mne - jako skřivana - je naprosto vyloučené, neboť usínám v osm. 

Pochopila. Posupně mírně zrychlila s poznámkami, že ona přece Giro nejede, že si chce prohlížet krajinu a že lituje, že se mnou vůbec jela a žije. Na rozdíl od dětí u ní spolehlivě nefunguje "tzv. nanuková korupce", tedy "když pojedeme svěže, koupím ti nanuka". Takže jsme se vlekli a já se pořád otáčel dozadu, jestli nás nedobíhá klapání francouzských holí.

Při prudkém sjíždění z kopce náhle přede mnou prudce zabrzdila. měl jsem zhruba 3 desetiny vteřiny na rozhodnutí, jestli budu vrahem či sebevrahem. Zvítězilo torso lásky a já vletěl do nějakého křoví a kopřiv. Když jsem se vyhrabal (žádná pomoc z její strany), tak mi vůbec nevěnovala pozornost, ale seděla na bobku a cosi pečlivě studovala. 

"Málem jsem přejela pachníka hnědého, ale stihla jsem to ubrzdit, víš", bylo z její strany logické vysvětlení pokusu připravit mě o život. 

"To je totiž chráněný brouček", dodala na vysvětlenou. Pochopil jsem, že nějaký blbý brouk je velmi cenný, zatímco já jsem v podstatě na odpis a nikdo mě při případném zmizení nebude postrádat. Nejsem totiž chráněný.

Domů jsme dojeli již mlčky a naštěstí za světla. Večer se ke mně přitulila a povídá: "A že jsme si ten dnešek docela užili, co?" 

Skřivani, vedle časného usínání vědí, že není třeba vždy odpovídat.