Listopadové účtování má dáti -dal

Slovenský president Andrej Kiska včera řekl, že 17. listopad je nejdůležitějším datem v dějinách moderního Slovenska. Český president Miloš Zeman neřekl vůbec nic

Možná i tato relativní drobnost v postojích hlav státu je jistým ukazatelem, že stačí zhruba 25 let na to, aby se dvě části dříve jednoho státu vydaly každá jiným směrem, jinak řečeno, aby si občané sami určovali, kam budou směřovat.

Zatímco na Slovensku je v čele země člověk, kterého je radost poslouchat, který své myšlenky formuluje v intencích zklidňování politických vášní a rozumného postoje ke komplikovaným událostem doma i v zahraničí, u nás je na stejném místě jedinec, kterému nestojí ono významné datum ani za krátký třeba televizní projev. Ještě nedávno stál v tento den na pódiu na Albertově, obklopen skurilní suitou, později pak v řadě dalších 4 hlav států, kdy začal svůj projev šílenou poznámkou, že se svých občanů nebojí či pozdějším prohlášením, že mlácení studentů zvrhlou komunistickou mocí bylo spíše večerním dýchánkem tatíků z Lidových milicí a studentů, kteří roupama neví coby. Z tohoto pohledu je možná dobře, že mlčí.

Na Slovensku po vraždě novináře došlo k výměně předsedy vlády a z dalšího vývoje se zdá, že doposud dominantní strana, prožraná skandály a korupcí, má namířeno do politického důchodu či přinejmenším do opozice. U nás sice k vraždě novinářů chvála Bohu zatím nedochází, ale premiér státu za sebou vleče neuvěřitelné množství špíny, kterou začínají vidět i ti, kteří doposud vyměňovali slevu na jízdném a marné sliby z úst ANO za zavřené oči a za špunty ve zvukovodech. 

Včerejší akce na různých místech naší republiky ukazují, že jich není málo. Že si občané státu začínají uvědomovat, že přínos Listopadu 1989 nemusí být jakousi trvalou a neměnnou hodnotou, která je již trvale ukotvena v jejich životech a že se není třeba obávat návratu starých časů. Těch časů, kdy nemohli mluvit to, co chtěli říct. Kdy nemohli číst a poslouchat to, co potřebovali pro svůj duchovní život. Že nemohli jet či jít tam, kam chtěli jet či jít a co je dnes pomalu běžnější, než výlet na Říp. Ještě jinak řečeno - že plný ešus jednotvárné erární šlichty, kterým byli kdysi krmeni oni a jejich rodiče, nechtějí už žrát a ji servírovat svým dětem. Že je nechtějí učit dvojjazyčné mluvě - jinak doma a jinak za dveřmi bytu. 

Listopad 1989 přinesl i další faktor, který je možná pro mnoho občanů složitým rébusem. Od toho okamžiku se totiž symbolicky i fakticky naplnila slova písně Modlitba pro Martu, "že ztracená vláda věcí tvých se k tobě navrátila, lide český". V prvním okamžiku vypuštění z komunismem vytvořené klece se občané radovali tak nějak celonárodně, aby v krátkém čase přišlo u mnohých k rozčarování z bezradnosti a smutku nad zjištěním, že v rámci vlastní svobody se budou muset sami rozhodovat, co udělají dnes a zítra, protože jim už nikdo nediktoval, co si mají myslet, co musí a co naopak nesmí. Že je současná doba nutí rozlišovat v záplavě informací ty, které jsou důležité a pravdivé a naopak. Že - pokud se chtějí opravdu vyznat ve složitém světě - musí stále více a více používat kritické myšlení. 

Kdosi kdysi prohlásil, že Češi jsou vášniví bojovníci za svobodu, kterou však v prvním kritickém okamžiku zase pokorně odevzdají do rukou tyrana. Chce si věřit, že tento výrok už snad definitivně pozbude platnosti.