Den, kdy se nikdo se nemračí

Dneska blog  tak trochu ve stylu Jana Jílka, kolegy, jehož postřehy svědčí o dlouhé životní zkušenosti s lidskými osudy.

Štědrý den by měl být dnem, kdy se nikdo nemračí. Kdy si při příležitosti oslav narozenin Ježíše Krista v malém městečku Bejt Lechem ( hebrejsky dům chleba ) lidé mohou projevit náklonnost třeba tím, že se usmějí i na zcela neznámého člověka. Kdy nebudou spěchat a zastaví se kus řeči s někým, na koho neměli celý předchozí rok čas. 

Takže, po ranním nezbytném probuzení dávkou kostarické kávy Tarazzu a vánočkou půjdu s rodinou do nejstaršího ostravského kostela. Tam připravujeme už léta pro naše blízké přátele a jejich přátele tzv. Štědrodenní mši, na kterou chodí jak věřící /katolíci, evangelíci, Židé/, tak i ti, kteří zatím ještě váhají. Všichni bez ohledu na svou životní filosofii budou sdílet ono neuvěřitelné a přesto zcela pochopitelné společenství Lidí. 

Při slovech "pozdravte se znamením pokoje" pak vstanou a podají ruku úplně neznámým lidem okolo sebe a přidají úsměv. Někteří se i obejmou, něco, co se v našich podmínkách tak úplně nevidí, ale co je nepochybně gestem té největší náklonnosti k druhému. 

Všichni budou poslouchat otce Leoše, který v promluvě vždycky připomene cosi o naději a lásce, o tom, že i když nejsme tak úplně dokonalí, tak už samotná snaha být o cosi lepší je tím nejlepším, co se sebou může člověk udělat.

K poslechu bude hrát kvartet konzervatoristů. Těším se vždy na onen krásný okamžik, kdy jejich tóny naplní celý kostel něčím doslova hmotným, takovou tekutou krásou Bachových či Mozartových melodií. Letos bude na závěr zpívat nadějná sopranistka Barbora Schubertovu Ave Maria. Což mně, starého cynika, spolehlivě dostane na kolena a musím předstírat rýmu. 

Letos s kamarády z bývalého pěveckého souboru Noach zpíváme ordinarium v podobě Gregoriánského chorálu. Když jsme to začali zkoušet, tak jsme zjistili, že ve zdánlivé lehkosti jedno či dvouhlasu je zakomponována nádhera středověké intonace a vůbec žádná jednoduchost.

A pak - úplně na závěr - si vedle v budově studia Telepace připijeme sklenkou Rulandského šedého z vinice Šobes. A řekneme si spoustu milých slov. A nebudeme spěchat. A nebudeme se na sebe mračit. Protože je Štědrý den. 

Ten videoklip z Youtube je takovou kvintesencí právě napsaného. Je to překvapení, je to pro všechny lidi, je to krásné a nikdo se nemračí.