Před 5 lety jsme se dozvěděli tak trochu očekávanou smutnou zprávu, že odešel člověk, který se stal symbolem změny a naděje.
Ti starší si pamatují na šedivou dobu 20 let, kterou započaly ruské tanky a husákovské "nech odpadne všetko, čo je shnilé". Byla to doba uzavírání se do sebe, strachu mluvit i mezi blízkými na pracovišti, doba lámání charakterů, kdy mnozí zvažovali, jestli jim stojí za to vlézt "k nim", aby třeba děti mohly aspoň na střední, když už ne na vysokou.
Ti, kteří neodolali vábení o cosi snazšího života, si nesli uvnitř duše šrám, že se podvolili vrchnosti, která jimi jistojistě pohrdá, ale která je potřebuje ke své existenci. Ti druzí, co odolali, se sice mohli po ránu v klidu podívat na sebe do zrcadla, avšak mnohdy s vědomím nejistoty, jestli svým hrdým postojem neničí budoucnost svých potomků. Byla to doba těžkých dilemat, nejistot a váhání. Byla nutná bazální opatrnost před dětmi, které byly schopny poměrně přesně interpretovat rodičovský hovor před soudružkou učitelkou.
Lid obecný se odstěhoval na zahrádky svých chat, kde se realizoval v pěstování čehokoli, neboť vše, co vyrostlo, bylo v podstatě nedostatkové v obchodní síti. Večer u televize sledoval seriály o zkreslené minulosti, případně zářné budoucnosti, o které věděl, že je to jen chiméra. Vždycky se těšil na estrády, kde Bohdalka s Dvořákem jen občas pustili dvojsmyslnou narážku na poměry a při jejich poslechu se cítil tak nějak statečněji. Tajně slintal nad časopisy ze Západu, které kolovaly s přesným rozpisem délky půjčení.
Více méně bez povšimnutí však existovali i ti, kterým toto vše nestačilo. Kteří věděli, že nejen chlebem živ jest člověk. Lidé, kteří riskovali svou svobodu a často i život jen proto, aby mohli žít v pravdě. Poprvé jsme se o nich dozvěděli v roce 1977 při hysterické erupci režimu po vydání Charty 77, což byl zcela neškodný text, požadující pouze a jen dodržování lidských práv jako nezpochybnitelného atributu lidského života bez ohledu na to, kde člověk žije. Dalších 13 let už ti, co vědět chtěli, sledovali statečný boj hrstky proti mašinerii, která nevybíravě držela komunistickou zhovadilost v sedle.
Od ledna 1989 se k těmto odvážným začali přidávat i další, svůj podpis pro Několik vět přidávali stovky a tisíce lidí, u nichž už převládla snaha změnit svůj život nad strachem z represí. V listopadu 1989 pak pro všechny skončila ona hnusná doba a objevila se naděje.
Ikonou naděje se stal Václav Havel, do něhož všichni vkládali svá očekávání. Kamkoli přijel, byl vítán, lidé stáli na náměstích v očekávání, že uslyší to, co ve svém nitru potřebují slyšet, totiž že ona pravda a láska jsou cosi více, než nenávist. Při výjezdech mimo republiku /náhle možných pro všechny/ zažívali občané onen skvělý pocit hrdosti na svého presidenta.
Václav Havel nechal v dějinách naší země odkaz, který přes všechny snahy malých následovníků a jeho břitkých kritiků nemůže být zničen. Ten odkaz tkví ve slušnosti, odpovědnosti za svou zem a vizionářství, atributech hlavy státu, která má jedině právo označit se tímto titulem.
Jeho pozemské chybění na tom nic nezmění.
