Chraňme ministra Petříčka

Kvikot bolševiků a nelibost hradního pána jsou velmi přesvědčivými argumenty o kvalitě našeho ministra zahraničních věcí. 

Pan Tomáš Petříček se stal ministrem zahraničí více méně náhodou a tak trochu z nouze. Možná si dnes Miloš Zeman vyčítá svůj odpor vůči panu Pochemu, kterého se rozhodl nejmenovat s pocitem, že jeho nástupce mu bude tak říkajíc zobat z ruky. Zdá se, že jeho takzvaný politický čich dostal solidní ránu na solar.

Po počáteční opatrnosti a nejistotě se pan Petříček stal velmi zásadovým politikem, odmítajícím políbit ruku čínskému velvyslanci ohledně sporu o Huawei. Dokonce měl tu nebetyčnou drzost a zmínit u nás již tabuizovaný problém politických vězňů v Číně a na žádost kanadské strany i uvěznění kanadských státních občanů jako odplatu za zatčení finanční ředitelky firmy Huawei v Kanadě. V první fázi svého působení objel naše nejbližší sousedy, což u jeho předchůdců nebylo zrovna zvykem. 

Neměl obavy nazvat blokaci části Azovského moře pro ukrajinské lodě Ruskou federací slovem agrese, odsoudil Ruskem vedenou hybridní válku vůči Západu a nemá zábrany nazvat anšlus Krymu správným termínem a ne nějakým opatrným a nic neříkajícím výrazem. Jeho nedávná návštěva Ukrajiny je pro tuto těžce zkoušenou zem jistě povzbuzením. 

Ukazuje se, že máme konečně ministra zahraničí, který dělá odpovědnou politiku a to bez ohledu na názor jedince, který momentálně sedí na Pražském hradě s pocitem, že vedle svého mandátu, danému mu Ústavou, může dělat zahraniční politiku, zcela odlišnou od té, k níž jsme se zavázali podpisem spojeneckých smluv. Jinými slovy, i přes dojemnou shodu pana Miloše Zemana a představitelů naší zločinecké organizace pod rudým praporem, se pan Petříček rozhodl, že naši zem nebude směřovat do náruče východních despocií, ale tam, kam odjakživa patříme. 

Jeho prohlášení, že "nechce předat další generaci tuto zem tak, že to tady bude vypadat jako v minulosti" je příslibem, že minulé a současné zlé časy končí.