Její poslední dvě knihy s názvem Hana a Tiché roky jsou čtenářům známy, Hana již má svou divadelní inscenaci a zahraniční překlady. Byl jsem zvědav na autorčinu prvotinu. A rozhodně doporučuji.
Kniha zachycuje rodinnou ságu tři generací žen. Jelikož se všechny jmenují začátečním písmenem abecedy (Anna, Alžběta, Anežka), evokuje to vždy jakýsi začátek, pokus o restart do prostoru, který je vzhledem k historickým okolnostem vždy onou Slepou mapou, kde nevíme dne ani hodiny.
Autorka nás nechává plynout časem 20. století se všemi turbulencemi první a druhé světové války, poválečné éry Československa a komunistického režimu, aby vše vrcholilo časem po listopadu 1989 a katarzí poslední hrdinky. Není nutné znát historické konotace těchto bouřlivých dob, abychom pochopili základní dějové linie. Autorka však velmi poctivě a pečlivě skládá skutečné události 20. století v jejich hrůzách, zvratech a mnohdy i lehce uvěřitelných bizarnostech, které nás provázejí prakticky celou knihou.
Na to, že jde o prvotinu, jde o vynikající psychologickou drobnokresbu všech postav, i těch, které se jen mihnou dějem a mizí v nenávratnu. Její postavy děje jsou natolik uvěřitelné, že v nich poměrně snadno poznáme naši sousedku, učitelku nebo třeba i pána, na kterého bylo nutné si v minulém režimu dávat bedlivý pozor. Všechny ženy - hrdinky - nejsou černobílé, mají své geneticky založené klady, ale i běsy. Je zřejmé, že by podobnou knihu nejspíše nemohl napsat muž.
Pamětníci mohou jen přitakat popsané době, kterou sami zažili a na kterou se už tak trochu pozapomnělo. Tragédie lidí, kteří se dostávají do mlýnice událostí, v nichž zůstat morálně pevný je nesmírně obtížné a s vědomím jistoty, že to nemůže dopadnout dobře.
Prvotina autorky má jeden nepřehlédnutelný atribut a tím je jazyk a styl psaní, který se ukazuje jako "její" i v ostatních knihách pozdější doby. Kniha se čte lehce, jakoby sama od sebe, čtenář se doslova těší na další kapitolu, protože ví, že už je polapen a že není možné jít spát s tím, že se nedozvíme dopady rozhodnutí hrdinek příběhu. Autorka nepoužívá složité jazykové konstrukce, v níž by se nejspíše ztratil rytmus vyprávění. Je škoda, že se nepěstuje jakési veřejné předčítání knížek, protože u tohoto příběhu by určitě nikdo nešoupal židlí a nepokašlával.
V rozhovoru s Janem Krausem paní Alena Mornštajnová přiznala, že už má "zaděláno" na další knihu. Doufám, že nás - její čtenáře - nenechá dlouho čekat.
