Nebudu psát

- o třech dnech v jednom měsíci .                                .                                                      . . .                                                                                .                                                        .

Nebudu psát o mužích,

které bych chtěla,

oni se pak ztratí.

Kouzlo pomine.

Nebudu opěvovat jejich laskavé

i láskyplné projevy.

Kouzlo pak zůstává,

ale oni se stávají anděly.

Anděly pozemskými,

anděly nebeskými.

Jeden mi odešel,

tam, nahoru.

Ta-hora je vysoká.

Fouká na ní stále vítr

a popel,

ten zatracený

lidský popel,

rozmetá.

Do všech stran,

do všech stran

a do nebe.

Dal mi, co stihl,

jakoby mi chtěl

naše vteřiny zaplatit.

A pak odešel.

"Už nepiš a nehledej mne,

se mnou je to špatný."

Posvátná horo,

pošli mi ho

ozvěnou.

Volám tě, horo.

Volám tě,

mé nebeské světlo,

s tváří k oblakům

ke slunci

s rukama rozpaženýma.

Budu psát o věcech,

které bych si přála.

O těch, které nikdy nebudu mít,

protože napsané zůstane napsané.

Jako namalovaný obraz.

Věci jsou věci

po těch já neteskním.

Bolí mě setkání

s člověkem,

který je srdečný.

Tak srdečný,

že až září a svojí září se zabíjí.

A já měla tu sílu ho chránit,

proč, proč nechtěl,

se nedozvím.

Horo, větře,

jste jeho sestra a bratr.

Já jen na úpatí stojím

a s rozpaženýma rukama,

s tváří ke slunci

sleduji vaše

dílo.