ale k jaké? . Generačně patřím k té části populace, která znala volby „povinně a ano“, jinak bude zle.
Na Václaváku
jsem byla nadšeně zvonit,
po revoluci
jsem s nadšením chodila volit.
Nadšení bylo zřejmě též pozůstatek minulé doby
a nikdo ho nedokázal
dlouho živit.
Entuziasmus mě časem opouštěl, až jsem měla pocit, že volím jako zastara, vlastně zamlada „jaksi povinnost k zemi a stále stejně“.
Volby jsem snad nikdy nevynechala, jen poslední roky pouze setrvávám coby aktivní volič.
Letos jsem nevěděla, co tam vlastně budu pohledávat.
Jelikož mi politika a volby připomínají velmi silně novodobé reality show.
A já Superstar již nemusím... Jde to jaksi mimo mě.
Boj politických stran nesleduji, stěží stíhám, kdo je předseda parlamentu, předsedy hlavních politických stran míjím na bilboardech, o ministrech ani nemluvě. Je mi známa pouze hlava státu, ale tu stejně nevolím.
Bilboardy kdekoli nechápu, pletu si je s upoutávkami na nové muzikály či aktuelní výstavy fotografií a obrazů.
A tak se i stalo, že jsem nechala rozhodnout mého syna o tom, koho mám volit. Pochopitelně zná můj směr, a tak jsem vložila volební lístek do kabelky a směřovala tam, kde volby u nás obvykle bývají.
Syn netušil, že i to mi měl poradit.
S volebním lístkem mně neznámé strany do míst, kde se volby letos nekonaly...
Ovšem mé rozhodnutí tento pravicový lístek vhodit do správné urny jsem nakonec uskutečnila.
Mnou volená strana nedostane ani křeslo.
Volila jsem budoucnost, kterou si děti nakonec sami ohlídají. Nemám ráda zkrátka, když se karty nemíchají, když všichni „bublají“ na všechno, ale nakonec volí jen ty staronové strany a nebo si jen bublají u piva.
Mám ráda, když se čas od času otevřou všechna okna a udělá se ozdravný průvan, ale na ten si asi ještě počkáme.
Což takhle druhé zvonění...?
