Neprofesionální pěstouni aneb každé zvíře ví, co na MPSV nevědí

Monika se narodila matce, která byla závislá na alkoholu, a stále byla bez peněz. Když holčička trochu povyrostla, posílala ji krást pečivo i další potraviny. Moničce bylo šest let, když se matce narodilo druhé dítě. 

Od té doby na ni matka přenesla velkou část péče o miminko. Často na dlouhou dobu odcházela a děti nechávala samotné doma. Aby neplakaly a spaly, dávala Moničce víno a Adámkovi pivo. Naštěstí po roce matka sama usoudila, že péči o děti nezvládá a požádala o jejich umístění.

V rozsudku Okresního soudu v Teplicích z června 2009 se uvádí: „Matka se v říjnu 2008 dostavila společně s oběma dětmi na úřad s tím, že pro děti nemá ani přístřeší ani finanční podmínky a vyjádřila zájem o umístění dětí v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Klokánek. Na základě toho byly děti umístěny v Klokánku Dubí, poblíž bydliště matky. Matka děti zpočátku navštěvovala. Pak si je vyžádala na Vánoce 2008, ale po čtyřech dnech volala, že jí došly peníze, aby si pro děti přijeli. Pracovník Klokánku pro děti ihned jel, matka s nimi byla na nádraží a byla opilá. Od té doby se o děti nezajímala."

V červnu 2009 byly tedy obě děti soudně svěřeny do Klokánku Dubí. Naštěstí pro ně se jednalo o tzv. rodinný Klokánek, kde se o děti staral manželský pár ve svém domě a péče se nijak nelišila od péče v běžné rodině. V té době mohly děti v Klokánku zůstat tak dlouho, jak bylo potřeba, tj. dokud se nemohly vrátit domů nebo dokud se pro ně nenašla náhradní rodina, třeba až do zletilosti. V té době měly Klokánky, které poskytují péči plně na principech péče rodinné, přednost před ústavní výchovou. V roce 2012 však byla přijata novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí i občanského zákoníku, podle níž mohou děti v Klokánkách (stejně jako v naší Koale) až na naprosté výjimky zůstávat pouze půl roku. A tak nyní má přednost ústavní výchova. Navíc rodinné Klokánky byly po této novele zrušeny. Naštěstí většina manželských párů, v jejichž domech byly rodinné Klokánky provozovány, požádala o svěření děti do pěstounské péče, aby nemusely do ústavu.

To ale nebyl případ Moniky a Adámka. Mezi nimi a "klokaní" tetou a strejdou se brzy vytvořil silný citový vztah, a tak již po roce požádali oba manželé o svěření sourozenců do pěstounské péče, a soud jejich návrhu v květnu 2010 vyhověl. Začátky po přijetí do Klokánku ale byly těžké. Roční Adámek stále plakal a nemohl usnout, a tak ho „teta" celé noci nosila v náručí. Sedmiletá Monika jí radila, ať mu dá pivo, že potom usne hned. Také jí vyprávěla, že v noci byli pořád sami doma, že Adámka uspávala, že měli hlad, že místo Sunaru dávala máma Adámkovi mouku zahuštěnou vodou, a ji že posílala krást jídlo. Naštěstí po třech měsících abstinenční příznaky Adámka pominuly, a teta i on se v noci konečně vyspali. Obě děti začaly brzy oba manžele považovat za své rodiče, a oni je za své děti. A je to tak pořád, i když Odboru rodinné politiky a ochrany práv dětí MPSV, které v roce 2009 zahájilo Transformaci péče o ohrožené děti, se takový vývoj vůbec nelíbí. Podle jejich koncepce musí být pěstouni profesionálové, nemají se ke svěřeným dětem chovat jako k vlastním, a dokonce se nechat oslovovat jako rodiče. Naopak se mají snažit o prohlubování vztahu dětí k vlastním rodičům s cílem navrátit je do biologické rodiny. Že v naprosté většině případů je možnost návratu dětí do vlastní rodiny zcela iluzorní, tvůrcům této koncepce zřejmě nevadí. Navíc v mnoha případech jsou děti po návratu do biologické rodiny dál zanedbávány nebo dokonce týrány či zneužívány. Každé zvíře ví, co každé mládě potřebuje, a když se ujme opuštěného mláděte, třeba i jiného druhu, chová se k němu jako k vlastnímu. Ale na MPSV to bohužel nevědí.

Naštěstí biologická rodina o Moničku ani o Adámka neprojevila zájem, a tak obě děti mohly strávit šťastné dětství u náhradních rodičů, které citově přijaly za své vlastní, stejně jako oni je. Adam už chodí do deváté třídy, učí se průměrně a je sportovně velmi nadaný. Miluje fotbal, pravidelně chodí na tréninky a patří mezi nejlepší hráče. Je technicky a manuálně velmi zručný, téměř všechno dokáže opravit. Přeje si být automechanikem. Monice už je 21 let, a i když první třídu absolvovala ve speciální škole, kam byla zařazena ještě v době, kdy žila u matky, nyní studuje na vysoké škole, obor bezpečnostně právní.

Kéž by všechny děti, které se narodily rodičům, jež nejsou schopni poskytnout jim přijatelnou péči a rodičovskou lásku, měly to štěstí, že rodiče sami požádají o pomoc a o umístění dětí, než aby je zanedbávali nebo týrali. A kéž by pak tyto děti získaly takové náhradní rodiče, jako Adam a Monika!