„Oni chtěli, abysme umřeli“

Šestiletá Věruška sedí schoulená, dívá se strnule a nepřítomně někam mimo a mluví pomalu a tiše, jako by pro sebe: „Když jsem byla u tý starý mámy, tak jsme tam byli pořád sami. A pořád jsme měli hlad. 

Ani jsme si nehráli, ani jsme nechodili ven, nic. Jenom jsme pořád leželi na zemi. Oni nám neudělali postýlku, tak jsme museli ležet na zemi. Ani jsme nic nejedli. Oni nám nedávali jíst, jenom chleba a vodu. A to přece nejde, jenom chleba a vodu. Oni chtěli, abysme umřeli.“ Teprve na dotaz, kdo to chtěl, ožije a řekne s důrazem a s údivem, že to někdo nechápe: „No přece ty starý rodiče to chtěli, ale Románek (její dvouletý bratříček), ten to nechtěl," a zase pokračuje tím svým tichým, monotónním způsobem: „O Románka já jsem se starala…Pořád jsme se báli, že nás budou bít. Ta máma byla moc zlá a ten táta byl taky zlej. Bila mě až do žíly, až do krve...Ale pak tam přišlo moc lidí a zachránili nás a dali nás do školky (předškolní oddělení dětského diagnostického ústavu). Až já budu velká, tak snad už konečně bude v hrobečku.“

V rámci trestního řízení proti rodičům se holčička podrobila psychologickému vyšetření. Podle závěru znaleckého posudku jednání rodičů na ní nezanechalo mnohem těžší následky jen proto, že navázala pevné citové vazby v náhradní rodině a svou úzkost a nenávist vůči rodičům dokázala kompenzovat fantazií. Tak např. na dotaz, kde jsou ti staří rodiče teď, odpověděla: „Já jsem jednou vzala lefa, dala jsem je do tmy a von je sežral.“

V testu začarované rodiny (dítě má nakreslit členy rodiny jako zvířata) vůbec nebyla schopná najít zvíře, ke kterému by své rodiče mohla připodobnit. Nakreslila je jako věci - matku jako Rubikovu kostku (při interpretaci naznačovala kroutivý pohyb rukou a řekla, že ji může zničit), otce jako traktor (který narazí a rozlomí se). Ostatní osoby již nakreslila jako zvířata, zadání tedy porozuměla dobře. Sebe jako motýlka (snad aby mohla snadno uniknout), bratříčka jako zajíčka s plnou nůší vajíček (snad aby už nikdy neměl hlad) a náhradní matku jako berušku, o které řekla, že jí leze po ruce a neštípne ji.

Z trestního spisu dále vyplynulo:

Matka dceru od narození nenáviděla, prý si přála chlapce. Svědci potvrzovali surové bití, nadávky, odpírání stravy a křik matky, že ji stejně jednou zabije. Jedna ze svědkyň byla přítomna tomu, když matka dceři poručila, aby vylezla do okna a skočila pro bačkůrku, kterou ztratila venku. Svědkyně holčičku, která v hrůze již lezla na parapet, strhla, a matce se snažila domluvit. Ta ale začala dítě surově tlouct po hlavě. Holčička pak utekla na chodbu, a ještě dlouho tam v děsu křičela. Jindy před ní matka schválně jedla pomalu a s požitkem šunku, dala jen synovi a k hladové a podvyživené dceři pronesla, že nedostane nic, ať chcípne.

Jiná svědkyně vypověděla, že matku znala od vidění. Jednou ji potkala s dcerkou, které tekla krev z nosu i z úst. Holčička najednou ke svědkyni přiběhla, chytila se jí křečovitě za ruku a chtěla s ní odejít. Matka ale dceru odvlekla pryč.

Děti byly často samy doma a plakaly hlady. Sousedé by jim rádi dali najíst, ale bylo zamčeno. Celotýdenní školka opakovaně upozorňovala oddělení péče o dítě, že se matka k dceři chová hrubě, cloumá s ní, křičí na ni a nadává jí. Po víkendu či po nemoci se holčička vrací vždy velmi zubožená. Na upozornění, že jí dítě může být odebráno, se matka tváří zcela netečně. Dále školka uvedla, že holčička mívá záchvaty děsu, např. z křoví a ze psů na vycházce. Péče o dítě ale nařídila pouze dohled a děti ponechala v rodině ještě dlouhé tři roky. Nakonec je zachránilo jen to, že rodiče byt na několik dní opustili. Holčička vylezla do otevřeného okna v šestém patře a křičela o pomoc. Teprve pak přijeli hasiči, policie a sociální péče a obě děti umístili do ústavů, každé jinam. Věrušku podle věku do dětského diagnostického ústavu, chlapce do zdravotnického dětského domova. Ještě dlouho pak na něj vzpomínala. Románek byl jako batole brzy osvojen, ona na novou mámu čekala rok a půl. Jednou večer před usnutím jí řekla: „Když jsem byla v tom Krompachu, tak jsem tam každý den brečela. Protože jsem moc chtěla tu novou maminku a strašně jsem se bála, že už žádnou nedostanu. Ale pak jsi přišla ty a ty jsi si mě vybrala a já jsem si vybrala tebe. A teď už budeme pořád spolu.“

Matka byla Obvodním soudem pro Prahu 4 odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na šest let za úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví ve formě mučivých útrap (§122/2h tr. zák.), otec na tři roky za týrání svěřené osoby. V odvolacím řízení Městský soud v Praze snížil matce trest o půl roku. Oba rodiče byli zbaveni rodičovských práv.

Věrka je teď už dospělá a má dvě krásné a šikovné děti. Bylo to hodné a bezproblémové dítě a se svou náhradní matkou má stále pěkný vztah. A moc by si přála, aby ti, kteří mají děti chránit, nebyli tak laxní jako v jejím případě, a aby žádné dítě nemuselo léta trpět a prožívat podobné dětství jako ona.