Česko o Kosovu: a spali a spali a spali...

Nejdříve to vypadalo, že největší událostí víkendu bude ten strašlivý mráz (ve vnitrozemí celých minus osm), takže jedna televize dramaticky varovala: „Pokud nutně nemusíte, zvažte, jestli vycházet ven.“ Jenže pak čeští politici objevili, že existuje jakési Kosovo.

Bomba musela vybuchnout, aby jim připomněla, že tady je, a navíc už řadu měsíců hlasitě tiká.
Když se tedy pytel protrhl, zjistili jsme, že prezidentovi se vyhlášení Kosova nelíbí, hlavní opoziční strana je proti uznání nového státu, premiér neříká nic, ministr Vondra říká, že „z toho neskáčeme radostí“, a ministr zahraničí Schwarzenberg vysvětlí, že s uznáním počkáme, až Kosovo uzná většina evropských zemí.

Díky za tenhle pevný postoj. Sebevědomá, čitelná a otevřená zahraniční politika Česka vstupuje na scénu. Možná by si i ona měla vzít k srdci televizní varování: „Pokud nutně nemusíte, zvažte, jestli vycházet ven.“

Všichni dobře víme, jak to dopadne a že Česko půjde s proudem. Ale země měla mít připraveno jasné stanovisko, protože tenhle problém je závažný, navíc se nás týká, neboť v tuto chvíli máme v Kosovu pět set svých vojáků a Balkán není na druhé straně světa. Kromě toho, ale to jen na okraj, mnozí mají slabost pro Srby, protože oni ji měli pro nás, když jsme ji potřebovali.

Podstatnější je, že tenhle problém nerozčísl oblohu náhle jako blesk v srpnu. Schylovalo se k němu dlouho, vyhlášení kosovské nezávislosti se čekalo někdy po 10. prosinci a - mimochodem - MF DNES vyzvala vládu už koncem listopadu, aby nám řekla, co si o odtržení Kosova od Srbska naše země vlastně myslí.

Bylo by zajímavé to vědět, a to bez ironie. Je to rébus, který nemá správné, čisté řešení. Je skoro nemožné, aby tyhle dva národy spolu po tom všem dokázaly žít v jednom státě. Bylo by to asi stejně nepředstavitelné, jako věřit v roce 1945, že Češi a sudetští Němci mohou žít nadále vedle sebe, a dokonce spolu. Po tom, co provedl Miloševič, už kosovské Albánce nelze řídit z Bělehradu.

Na druhé straně je velmi zvláštní zkonfiskovat za špatné chování kus území státu, který se mezitím stal demokratický. A je vůbec správné předat ho těm, kdo mají na daném kousku země shodou okolností většinu? Je to i velká odpovědnost, protože tenhle princip vypouští do světa divoké psy separatismu.
A není to nakonec jen zbabělost? Západ se chová, jako by tady pořád byl Miloševič, ale možná tím jen maskuje fakt, že vlastně neví, co s tímhle fantem. A taky to, že za devět let nevymyslel řešení a jen čekal, jestli rána nějak nevyhnije.

Bylo by zajímavé slyšet, co si o tomhle vlastně myslí naše země. Místo toho čekáme, až rozhodnou jiní a až jich bude dost, abychom se za ně schovali. Jo, to jsou ti Češi, o nichž je známo, že když se něco děje, tak se tváří, že spali a spali a spali...