Život je jen okamžik

Mobil mě probudil z upoceného polobdění v pět ráno.

Manželka podrážděně mlaskla a otočila se ke mně zády.

Utřel jsem si z vousů bublinky a snažil se zaostřit slepené oči. Tohle teda byla hnusná noc.

Teplota v naší podkrovní ložnici se až do rána motala tak kolem dvaceti sedmi stupňů. Moc jsem se nevyspal.

Zahleděl jsem se na manželku, která svítila do ranního šera holou zadnicí a napadalo mě, že taková nahatá ženská zadnice je moc fajn první věc, kterou po ránu chcete vidět. Zašátral jsem a dotkl se chladivé měkké kůže. Že bych se přitulil?

V tom manželka prudce otočila hlavu ke mně, zašermovala nazlobeně prstem a zasyčela:

„Ať tě to ani nenapadne, celou noc jste tady všichni tři chrápali , vedro a smrad je tu jako v opičárně.“

„Všichni? I ten malej ?“ ukázal jsem na dvoukilového psa Berťase, očichávajícího mi nohy.“

„ Jo všichni.“ Otočila se manželka zase pryč.

Velký pes Rahim přidusal po podlaze a dýchl mi horký vzduch do tváře. Je to spíš malý kůň než pes, prolítlo mi asi posté hlavou a podrbal jsem ho za ušima.

Slezl jsem z pomuchlané postele, vzal si trenýrky a tričko a seběhl se psisky dolů, pustil je na zahrádku, nasypal jim žrádlo a skočil si do koupelny pro osušku.

Venku bylo příjemných dvacet dva stupňů.

Přišel jsem ke svému zahradnímu škopku a zkusil prstem vodu. Byla teplejší než vzduch.

Tak jsem pověsil ručník na hřebík na plotě a vklouzl nahý do škopku. No jo, jsem chudej na bazén prostě nemám.

„Doufám, že takhle brzo ráno nebude zase stará Vaňková zalívat truhlíky na balkóně vedle stojícího paneláku. Pohled na nahatého statného velrybího samce, cachtajícího se v zeleném zahradním škopku by tu stárnoucí raketu mohl zabít.

Sluníčko pomalu začínalo lechtat omítku na zdech okolo mě a já tam dřepěl a užíval si té malé chvilky, kdy mám celý svět jenom sám pro sebe.

Nadechl jsem se a tiše se ponořil pod hladinu. Asi to nevydržím tak dlouho jako orientální lovkyně perlorodek, ale je třeba, aby moje šedivé vlasy chytly ten svěží nazelenalý odstín vody ve škopku rovnoměrně .

„Už dost………. roztrhne mi to plíce.“ Tiše jsem vynořil hlavu z vody a otevřel oči.

Na okraji škopku neklidně seděl malý, šedo-hnědý vrabčák a vyděšeně mě sledoval malýma kulatýma očičkama. Ani jsem nedutal, seděl necelý metr od mojí hlavy.

Zřejmě žízeň ho zbavila přirozeného ostychu. Zvědavě vrtěl hlavičkou, pozoroval mě a cosi štěbetal. Snažil jsem se ani nepohnout a tiše si tu jeho obyčejnou vrabčí krásu prohlížel. Byl to sameček, ten je barevnější. Vlastně………. Napadlo mě, je to takový hezky obyčejný ptáček.

Vrabčák se odhodlal a žíznivě nabral vodu do zobáčku, pak zavrtěl hlavou a byl pryč. Celé to netrvalo nijak dlouho . Najednou byl tady a najednou byl pryč.

Ještě chvilku jsem tiše seděl po bradu ponořený ve vodě a myšlenky mi táhly hlavou.

To setkání bylo jako můj život. Moc krátké, živé, trošku veselé a krásně obyčejné. A tak rychle to bylo pryč, jako by to trvalo jen opravdový „OKA-MŽIK“

„Ano přesně tak. Jako můj padesát tři let dlouhý život. A přitom to byla jen krátká pomíjivá chvilka“ Povzdychl jsem si smutně.

Ale co, ještě ho mám pořád kousek před sebou a ten za mnou stál za to, užil jsem si každou jeho minutu.

„No nic chlape!!! Jdeme na to! Dojímat se v půl šesté ráno na zahradě ve škopku nemá smysl!“ Zavelel jsem sám sobě a vylez z vody.

Tak rychle…………. dnes bude zase horký den a do Olomouce je to strašně daleko.........................

A osmělené sluníčko pohltilo poslední zbytky stínů a šimralo mě na mokré hlavě.

Je tady na tom světě opravdu hezky. Žiju to moc rád.