Tak si ještě zahul Martine.

Tak jsem včera zase s kamarády sešli asi po měsíci v hospodě a rozdali jsme si to v kulečníku. Chodíme do takové solidní čtyřky Na Rudém, kterou máme nedaleko od domu a patří jednomu z nás, Hrajeme billiard. Nutno podotknout, že mizerně, ale je to docela dost zábavy za těch deset korun, co nás ta jedna hra stojí. Jsem spolu, pokecáme, odpočineme si od bab, děcek, hypoték a každodenního dobývání zrna.

Jsme čtyři. Tři nekuřáci a jeden hulič. Martin pravidelně prokládá malé pivka, je to trochu dámička, pije malý pivo asi proto, aby demonstroval, že nechlastá, cigaretkou. Já naláduju deseti kačky do bedny na muziku. (sakra Richarde to je ždímačka peněz, Personal Jesus za deset kaček? Ty vole!) Poloprázdnou hospodou burácí Depešáci a my honíme koule po sukně.

"Tak si ještě zahul Martine!" utrousí koutkem huby hospodský Richard na kolegu a zase netrefí strakatou do díry.

" Od prvního už si nezahulíš, budeš muset chodit ven!" Dodá Richard a objedná tři slivovice a rum pro mě.

A tak začneme vzpomínat, co všechno už se dneska nesmí. Všichni totiž pamatujeme devadesátky, kdy byla naše země aspoň na chvilku svobodná. Kdy politici sice kradli jako straky, ale nechávali nás žít. Hulilo se kdekoliv, marihuana byla lék na nervy, my živnostníci jsme neměli skoro za uchem jak krávy vytetované přístupové kódy k Babišové fízlárně a všechno v týhle zemi ještě nepatřilo pár miliardářům a peníze z lidí neždímali exekutoři, zahraniční supermarkety a banky jak mlýnky na maso. Vzpomínáme na dobu, kdy lidi chodili místo sezení u PC do hospody a mluvili spolu.

No nic, budeme teď mít všechno voňavý a čistý, jako na západě, prostě takový "V nerezu" Přimalujete na bilboard politikovi fousy, zhaftnou Vás. Dáte do reklamy nahatou babu ve sprcháči, dostanete titul šovinistické prasátko a budou Vás pranýřovat na internetu a prsty zastrčený v nose se budou sekat a za cigaretu na sále bude flastr jako prase.

"Zavřel jsem Špicu." Zahlásí zase hospodský Richard ledabyle o osudu jeho druhé vyhlášené čtyřkové hospody. Hledíme na něj jak jelita, ta hospoda je tam snad sto let. Dělný lid tam chodí na vydatné obědy, hulí se tam a pije a v létě se tam na zahrádce hrával pinec.

"Udělám z toho lepší hospodu s jídlem a prvorepublikovou kuchyní." Dodá Richard.

"Snad se to chytne, ať mají kam paničky chodit na kafíčko." Utrousí koutkem huby.

"Ty vole a kam budeme chodit hrát pinec??" Zeptám se ho od rumu.

"Do prdele Davide, kam jinam, všude to teď bude voňavý, neprohulený, elektronicky evidovaný a nudný jako prase, ale ordung na obyčejný lid musí byt!"  

"Tak to jo."Přitakám. "Pořádek je to nejdůležitější. Martino, hoď nám sem ještě tři slivovice a pro mě rum Capitán, než nám to taky zakážou!"

A tak Vám o tom píšu kamarádi, protože kdoví, jak dlouho se ještě o tom bude moct aspoň psát.

Česko se nám prostě mění. Bude teď takové čistší, spořádanější, více sterilně kultivované. Sice trochu nudné a nezábavné, ale pochopte "Orduňk musí byt za každou cenu!"

PS. Dneska je to pro Martina. V tom kulečníku je mezi námi, ač sám jednooký, králem.