Soudruh dědeček.

Můj dědeček z tátovy strany byl celý život politicky aktivní. Jeho politický život byl vlastně dosti dramatický. Původně sociální demokrat, po válce pohlcen komunisty, stal se jedním z nich. Dokonce to dotáhl v poměrně mladém věku na ředitele STS. Poté uvěřil Dubčekovi, čehož posléze litoval, kál se a konstruktivně sebekritizoval, takže to za nějakou dobu zase dotáhl na předsedu MNV. Možná by šel i výš, ale přišel důchod, první infarkt a hlavně sametová revoluce.

Z mých dvou dědečků to byl vždycky ten méně oblíbený. To je prostý fakt. Dědeček soudruh totiž vždycky svět viděl makropohledem a malý kluk se mu do něj nějak nevlezl. Vždycky řešil zásadní témata a myslel, tak nějak, pokrokově, ve velkém, v zájmu minimálně obecního blaha.

Cestičky a chodníčky na jeho vlastní zahradě mu byly ukradené, on řešil chodníky a silnice v obci! Staral se o to, aby mládež měla správný směr, aby byly vyvěšeny prápory, aby se žilo správně socialisticky. Byl soudcem z lidu, rozhodoval v uliční výboru o doporučeních na vysoké školy.

Nemyslím si, že byl špatným člověkem, jen si nikdy neuvědomoval, že jeho socialistický sen, nemusí být snem zbytku národa. Byl to takový ten "Obyčejný komunista" alias "Užitečný idiot!"

Vnuci ho příliš nezajímali, to spíše babičku. Samozřejmě taky přesvědčenou soudružku, vášnivě hájící dělnickou pravdu, proti nám odrodilým intoušům. A to i přesto, že dělnicí vlastně nikdy nebyla. Co jen pamatuji těch politických hádek po nějaké té oslavě narozenin. Co jen padlo totálních argumentů typu:

"Vy nevděčníci,  kdo Vám platí ty školy?? Komu vděčíte za vzdělání?? Nám straně, dělníkům!!"Křičívala babička a bylo po oslavě.

Už táta měl s rudým, pokrokovým světonázorem v naší rodině problém. Už na základce odmítl jít vítat sovětskou delegaci, byl hipík a nakonec si vzal dceru "Skoro kulaka!"

" Ty pionýre, že nepůjdeš? To není možné, dítě z takové vzorné socialistické rodiny? Ty musíš jít příkladem. Vždyť u tvé rodiny byli na konci války ubytování sovětští piloti, důstojníci, soudruzi osvoboditelé." Vytýkal mu důrazně soudruh ředitel školy jeho nevítací přistup. Tátu však mnohem více zajímal John Lennon a Beatles než ruské častušky. Nosil dlouhé háro a jeansy do zvonu a květované košile s velkými límci a pravidelně měl na průmyslovce sníženou známku z mravů.

Samozřejmě, musel si na ty kapitalistický hadříky sám na brigádách vydělat, babička by imperialistické "Modráky " nikdy nekoupila. A tak vlastně naše rodina byla vždy rozdělena třídním bojem. Dědečci vzorní komunisté a my mladí reakcionáři.

A pak přišla ta sametovka a já začal podnikat a stal jsem se  živnostníkem, v podstatě třídním nepřítelem, prostě takovým malým vrahem z Wallstreetu, to byla rána. Přesto na dědečka, který vlastně nikdy neměl čas, býti mým dědečkem, vzpomínám v dobrém.

Vzpomínám třeba, jak jsme jednou jeho Tatraplánem, ano dědeček měl jeden z prvních vozů na vesnici, jeli do města. Byl strašný vichr a sbíralo se k velké bouřce. Dědeček z kopce rozjel "Tatroše" na stovku. Vítr kolem aerodynamické karosérie svištěl, plechy se třepaly a moje maminka trnula na zadním sedadle strachy, že se zabijeme. Moje krásná, blonďatá maminka z rodiny drobného zemědělce co mu do JZD sebrali koně a pole, se krčila na zadním, vínovém, koženkovém sedadle, tiskla nás ke své sošné hrudi a děsila se, že ji i s děckama ten "Šílený komouš" zabije čelním nárazem do jabloně podél silnice.

Dědeček se vyřítil ze zatáčky u řeky Kyjovky, do kapoty se nám opřel poryv větru a za jízdy se nám otevřel přední kryt kapoty, takže jsme neviděli nikdo nic. Jen tu modrou "Tatrošovu" kapotu. Takže strašné brzdy, lítali jsme od krajnice ke krajnici, my děti jsme ječely strachem a maminka zdrcená vzadu, málem umřela. Ale dědeček nakonec udržel vůz na silnici. Zastavil, otočil se dozadu a říká:

 "To bylo co?"

Tatraplán pak skončil na zahradě, kde jsme z něj měli parádní bunkr a na přístrojovce se pravidelně na jaře objevovalo hnízdečko, kam ptáci snášeli kropenatá vajíčka. Škoda, dneska by za něj byl balík.

Anebo když nám dědeček s babičkou vyprávěl o Sovětském svazu, který navštívili na pozvání sovětského letce z války. My, malé děti z počátku oči navrch hlavy, kdeže je ta báječná, kouzelná země, táta kroutil očima a šel raději na cigárko. Pak dědeček vytáhl takovou tu mašinku, co se do ní díváte, cvakáte a vidíte obrázky. I Kreml tam byl a soudruh Lenin tam v mauzoleu ležel!

"Dědo, to je ale škaredá mrtvola." prohlásil jsem jednou.

"Davidku, to není mrtvola, to je věčně živý soudruh Lenin!" Řekl dědeček a vytáhl ruské plechové autíčko na klíček, a Matrjošku, co v ní byly schovány další, menší dřevěné soudružky, čímž chtěl zřejmě prezentovat vyspělost sovětského lehkého průmyslu!

 No, nám reakcionářským smradům tím, ale dech moc nevyrazil. Já už totiž v té době dávno vlastnil opravdický, bílý, lehce otřískaný angličák vozu značky Porsche a jednu pošramocenou angličákovou dodávku Ford, bez zadního kolečka. I v tomto stavu byly moje angličáky daleko víc sexy, než to plechový, komoušský autíčko na klíček!

A taky vzpomínám, jak se milovaný dědeček Martin z druhé strany, na dědečka soudruha vždycky ptal:    "A co dělá druhý děda, děcka ?"

"Ale dědo, zase pálí na zahradě ty svoje ohně." Odpověděl jsem po pravdě, protože to byla nejoblíbenější, domácí práce soudruha dědečka. Ohni říkal "Duňa." a dělat Duňu, to měl snad ještě raději, než budování socialismu.

Děda Martin se ušklíbl a procedil: "Takže zase dělá hovno! Komunista, ti sa nestrhnú nikdy. Šak ani to víno udělat neumí! Ani vinohrad nemá! Enom chlastat vodku, to by jim šlo!"

A bylo vymalované!

A tím bylo o mém vztahu k socialistickému zřízení rozhodnuto definitivně a jednou provždy. Já měl prostě vždycky raději lidi a dědečky, co něco umí a dělají, než ty, co jen slibují světlé zítřky.

A to mi zůstalo dodnes!