Jak jsem vydělal první "Velké prachy."

Neměl jsem auto, telefon jsem sdílel spolu se sousední tiskárnou a faxovat se chodilo na poštu. Jo faxování, vy už vlastně dneska nevíte, co to bylo?

V roce 1993 jsem se ve svých dvaceti třech letech rozhodl, že budu podnikat a založil jsem si živnost na import španělských dlažeb a a kachliček, přestože jediný jazyk , kterým jsem tehdy a i dnes vládl byla kromě češtiny povinná ruština .

Neměl jsem auto, telefon jsem sdílel spolu s vedlejší tiskárnou a faxovat se chodilo na poštu. Jo faxování, vy už nevíte, co to bylo?

To tehdy ještě před internetem a před emaily se posílaly zprávy faxem, ale fax byl strašně drahý a tak se chodilo faxovat na poštu a počítač tehdy stál asi 100 tisíc, takže nabídky se počítaly na kalkulačce, psaly ručně na psacím stroji.

No a kšefty se sháněly prostě tak, že jste si dal sáčko, plastový kufřík nacpal tištěnými katalogy, přijel jste vlakem třeba do Zlína a za celý den jste ten Zlín pěšky oběhnul a hledal jste, kde počínající zbohatlíci něco staví a kam byste mohl nacpat svoje kachličky.

Ve Zlíně jsem narazil na stavbu hospody, kterou si stavěl pan již soukromý řezník, protože měl rád pivo a měl jsem tu kliku, že jsem tam na něj zrovna narazil. Pan řezník nelenil, naložil mě i s mými katalogy, že to musí vidět manželka a odvezl mě domů do své vilky. Průser byl, že já jak jsem celý den chodil po tom Zlíně v těch naleštěných svatebních polobotkách, tak jsem prochodil ponožky a udělaly se mi na nich dvě obrovské díry, kterými se klubaly ven moje palce.

Já se strašně styděl, protože jsem hned viděl, že si toho řezník všimnul a děsně ho to pobavilo.

Pak jsem jednali v obýváku a prohlíželi katalogy i s paní řezníkovou, což byla taková zralá hezká pětačtyřicítka, tehdy ještě nevylepšená silikonem, protože ten se teprve postupně prosazoval ve stavebnictví, ale dámská ňadra jím byla ještě nedotčena.

Řezník machroval a rozléval nám nějakou drahou Whisky.

Za toho panáka by se tehdy zřejmě najedla parta obkladačů v nádražním bufáči.

Asi za tři hodiny jsem se už zase s kufírkem potácel na vlak, že pojedu domů a možná budu mít svůj první kšeft.

Zpracoval jsem nabídku, nacenil a z pošty odfaxoval řezníkovi a pak mu s očekáváním zavolal z budky.

Byl velmi odměřený a hned na začátku mě usadil na zem:

"Pane Vlk, víte já si myslím, že vy máte úplně holou prdel a dát vám padesát tisíc zálohu, je značně riskantní, ale....................... No prostě ta moje Maruna má zbytnělé sociální cítění a jak viděla ty vaše děravé ponožky a trčící palce, tak prohlásila, že vám v tom podnikatelském rozletu musíme pomoct, takže............no já vám teda tu zálohu dám, ale jestli mě natáhnete, tak vás napíchnu na hák a strčím přes noc do mrazáku."

A tak jsem začal podnikat.

Díky laskavé řeznické manželce Maruně jsem vydělal prvních třicet tisíc, koupil jsem si nové, ještě vínovější sako a pohodlnější boty.

Tak díky Maruško, já vím, že jste od toho tehdy čekala víc, jak jste mi pod stolem tehdy po těch čtyřech whiskách hnětla stehno, ale já si tenkrát prostě jen potřeboval vydělat svoje první "velké prachy."