I muži mají své perné dny.

"Sex na rozloučenou? Navařit na tři dny dopředu? Spojovací číslo k inkasu? Nebo ukázat, kde máme pánvičky, tablety do myčky  a náhradní povlečení?" Co všechno potřebuje chlap, než jeho žena odjede k příbuzným?

Tenhle příběh se skutečně stal v jeden před jarní březnový den.

"Jedeme s holkama na víkend k příbuzným do Pelhřimova. Budeš ode mě něco potřebovat?"Zeptala se mě moje hodná žena.

"Sex na rozloučenou? Navařit na tři dny dopředu? Spojovací číslo k inkasu? Nebo ukázat, kde máme pánvičky a náhradní povlečení? Ne miláčku, nic nepotřebuji, užijte si to." Vyprovodil jsem holky ze dveří a i nějakou tu tisícovečku na benzín přidal.

To bude lahoda, to bude parádička, barák na víkend volný. Půjdu do večírku!!!!Když je kočka z domu, myši mají pré.

A tak jsem svolal kamarády jako, že se jde do hospody, uplatnil jsem článek číslo pět naší přátelské dohody, který umožňuje komukoliv svolat ostatní kamarády do hospody, když má nějaký splín, nebo trable, aby se to rozpustilo v přátelském hovoru a chlazeném pivu. Lepší než hrst Lexaurinu!

"Ne Ivane, neboj, nemám parohy. Vlaďka si opravdu nenašla nikoho mladšího."

"Ne Honzo, nezkrachoval jsem, ani si nepotřebuju půjčit peníze."

"Ne Martine, nemám rakovinu, ani mi neumřela milovaná tchýně."

"Hergot chlapi, potřebuju si prostě dát pár piv a pokecat s kámošema!!"

A tak jsem šli.  Servírka  Růžena v naší oblíbené knajpě Na Rudém zahájila intenzivní atak neustálým přísunem alkoholických nápojů. Pivo střídalo pivo, tácky nezůstaly dlouho prázdné a pak nad výčepem začali přilítat obligádní rumíci Capitáni.

Debata byl plodná. Asi za tři hodiny jsme vyřešili elektromobilitu, zašpuntovanou českou politiku (Zemane promiň,) hrozící hladomor v Súdánu, bod "G", kvalitu prsních implantátů, Fimózu předkožky, Martinu Sáblíkovou, záhadu permanentí manželské migrény našich partnerek a obranou doktrínu proti útoku sebevražedného mediálního komanda TV Barandov.

Dokonce jsme dokázali vyřešit i počmárané tričko servírky Růženy, kdy ji aritmetickou řadou na námořnickém tričku v oblasti kdysi pevného pravého ňadra přibývaly neskutečným tempem čmárance modrou průpiskou.

Takže nejen ve vratných lahvích i Na Rudém, kam se na Růženu s jejím barevným přelivem hrabe ta nána Plodková. Jen nechápu, proč piva a Capitány zapisovala servírka  na naše lístky na pravém ňadru. Nicméně bylo to stylové a zřejmě kvalitní podprsenka.

Zůstali jsme v hospodě sami. Servírka se netrpělivě rozhlížela, evidentně  přemýšlela, jak nás slušně vyexpedovat na chodník, když tu kamaráda napadlo, že naše městečko by si zase po dlouhé době zasloužilo menší ohňostrůjek .

Nic velkého, jen osmdesátiraný kompaktek, směle vystřílený vstříc temnému nebi. Kostelní věž jsme naštěstí opět netrefili. Baví nás ještě furt, skoro v padesáti, hlavně ty zběsilé útěky. Měšťáci než se vyhrabou...........

Když už jsem vyběhli z hospody a bylo skoro teplo, tak já jen v tričku. Napadlo nás, že bychom mohli vyzkoušet, jakou má Honzo vedle v kanclu whisky a tak jsem na půlhoďku zakotvili v jeho kanclu. Noc plynula jako stáčený akátový med.

Nicméně asi za půl hodiny si kluci vzpomněli, že musí domů. Honza vstává brzy do práce, Ivan má přísnou ženu a Martin stejně už spí na sedačce a tak zatímco oba kamarádi zapadli do přispěchavšího taxi a Martin se ztratil neznámo kam. Zůstal jsem před hospodou sám.

Jen v tričku s krátkým rukávem, klepal jsem kosu a snažil se dobušit na potemnělé dveře hospody.

"Do háje, ta koza výčepní mě tady venku zamkla!"

V hospodě zůstala nejen moje bunda s klíči od domu, ale i mobil, peněženka,doklady a vlastně úplně všechno. Servírka to zřejmě včas zabalila a zdrhla. Zoufale jsem tloukl na sklo, ale už jsem tušil, že nikdo neotevře.

Hergot, co mi vlastně zůstalo po kapsách? Tak jsem to proklepl a jediné co jsem našel byl starý jednorázový zapalovač. Ani koruna! Žádná krabička poslední záchrany, žádný švycarský nožík se třemi šperháky, anebo kontakt na na půvabnou bývalou spolužačku, která by mě nechala přespat a ještě možná s takzvanou "výhodou."

Noc pomalu před jarně vychládala a já měl husí kůži jak lentilky. Vyrazil jsem korzem po městečku, abych se trochu zahřál.

Jestli začnu modrat a budou mi drkotat zuby, budu v tom triku z kolekce Pablo Escobar s těmi třemi "průstřely na zádech" vypadat jak postřelená Zombie. Na kostele skočila ručička na dvanáctou hodinu .

"Kurva, já tady zmrznu!" Tření končetin nepomáhalo, kupodivu ani osvětlená výloha nehřeje, nacpal jsem si za tričko aspoň staré mastné noviny, co jsem našel na zastávce MHD.

"Babišu, aspoň mě trochu zahřeješ!"

"Půjdu na benzínku, na Shelce mají nonstop" a tak jsem se táhnul přes celé město na benzínku. Teplota spadla lehce po nulu, začínal jsem dostávat lehce šedomodrý odstín kůže.

Na benzínce měla službu postarší dáma stejné váhové kategorie jako já. Když jsem se promodralý s rozšklebenou drkotající hubou objevil před dveřmi, decentně zaječela a málem si vypíchla oko pletací jehlicí.

Kdyby mi tak uštrikovala svetřík, anebo aspoň šálu. Díky bohu ta dobrá vyděšená žena neměla pod pultem brokovnici s upilovanou hlavní, protože to bych asi tuhle noc nepřežil.

Zašil jsem se rafinovaně k chlaďáku s minerálkami, hřál se u vrnícího agregátu a přestíral, že hledám neexistující příchuť. Asi po hodině paní znejistěla a ujistila mne, že celý objekt je monitorován a příjezd mlátiček ze soukromé ochranky je do třech minut.

Opáčil jsem drze, že si prostě jen vybírám pití a slastně dál tál na dlažbě před chlaďákem. Vypadalo to, že i varlata mi konečně sestoupí na své obvyklé místo.

Za další čtvrthodinu to paní nevydržela a hystericky na mě začala ječet, ať si něco koupím a vypadnu, nebo odpálí alarm.

Přesunul jsem se s minerálkou v podpaží ke stojanu s oplatky a začal si vybírat svačinku na kterou jsem ale neměl ani korunu. Půlhodinu jsem jakože studoval složení a  éčka na obalech oplatků. Venku na stojanech se srážela hebká jinovatka.

Za dalších deset minut přifrčelo s majáčkem před benzínku černé auto s třemi hovady v černých kombinézách a za dalších třicet sekund mě vyhodili na mráz. Cítil jsme, jak mi zimou praskají rty a na řasách se tvoří ledové stalagnity.

Začínal jsem připomínat Nočního krále z Hry o trůny.

Po chvili přemýšlení jsem zamířil za blízky supermarket, že si zalezu do kontejneru s igelitem a kartony a přežiju nějak zbytek téhle podělané noci . To je teda večírek......

 Měl jsem kliku. Kontejner byl narván k prasknutí. Začal jsem se sápat nahoru.

Dychtivě jsem z té hromady bordelu, strhl cár bublinkové igelitové fólie a začal si s ní omotávat předloktí, zuby mi drkotaly jako závěr lehkého kulometu:

"Kukukukurva, tttttoooo je zzzzima!"

"Kukukurva, co tad chceš chlape, tohle  je náš bejvák!" Zařval někdo z nitra kontejneru a do tmy zasvítily bělma čtyřech párů divokých očí.

Z konťasu vyskákali čtyři špinaví smradlaví chlapi, zřejmě místní bezdomovečtí starousedlíci, servali ze mě ukořistěný kousek igelitu a s klacky v rukou mě hnali až k vedlejšímu Hobby marketu.

Ano kamarádi..............i  zmrzlá Zombie dovedé utíkat.

Ztratil jsem hodinky a ti darebáci mi ještě natrhli tričko, ale odhadoval jsem, že může být už tak půl čtvrté. Uklízečka přichází do hospody v šest, musím to ještě dvě a půlhodiny vydržet. Ale potřebuju prostě něco, co mě zahřeje! Jinak zdechnu!

A v tom jsem je uviděl za plotem Hobymarketu! Hned u pletiva stojí na paletách zbytky palivových briket do krbu. Mám přece ten zapalovač!

Nevěřili byste, jak hbitě dokáže zmrzlý, starý, stodvacetilový chlap vylízt na dvou a půlmetrový plot. Roztrhl jsem si sice gatě, ale nakonec jsem jeden balík přes plot ukořistil.

Já vím, kradl jsem, ale byl to boj o život!

Zbytek mrazivé noci jsem strávil u ohýnku na asfaltovém parkovišti hobbymarketu. Začouzen a ožehnut jsem ráno dorazil k hospodě.

Hodiny na sloupku ukazovaly 6.10. hodin.

Co na tom, že jsem smrděl jak uhlířská putna, co na tom, že mám roztrhnuté kalhoty a tričko, ožehlé obočí a řasy a pajdám, co na tom, že jsem ztratil hodinky za patnáct tisíc.......přežil jsem.

Drkotaje zuby tluču na okno hospody ojíněné námrazou, za kterým se míhá uklízečka Jaruna.

"Jaruno, Jarunoooo, proboha pusť mě dovnitř. To su já David, mám tam věci." Vyděšená Jaruna na mě zírá přes sklo a koktá:

"Co tady chceš ty špinavče, tebe já neznám, ukaž mně přes sklo občanku, nebo okamžitě zavolám policajty.

Přiznám se............................... to ráno jsem zase po třiceti letech plakal. Život je někdy sviňa!