Stát nahrazuje muže

Nikde se více neprojevuje úpadek společnosti než tam, kde jde o rodinu a potomstvo. Návrh, aby muži už nemuseli konat svoji reprodukční povinnost v případě osamělých žen a nahradil je stát umělou inseminací, jsem považoval za vtip

Samozřejmě, že se mužům nechce platit alimenty. Myslím, že je dost mužů, kteří by nejraději střídali partnerky, ale děti neměli. Muže k rodině vždy dotáhla žena a společenské poměry, já to nazývám: řád společnosti. Arabské přísloví praví: „Muž snáší rodinu kvůli ženě, žena snáší muže kvůli rodině“. Jak vidět, podmínkou je rodina.  

  Když vznikne přílišná svoboda, která už vyjde ze svých přirozených hranic občanské svobody a svobody tvorby, nastává proces úpadku sociálního kapitálu. Tradiční řád se rozloží, protože svobodu omezuje, lidé ztratí sounáležitost se společností, protože vyžaduje povinnosti. Žijí životem „odloučených“ (tekutých) lidí vyjídajíce pouze příjemné stránky života na úkor budoucnosti celé civilizace. Současné ideologie v žádném případě zodpovědnost ke společnosti nehlásají, protože ta nepřípustně snižuje nezávislost a svobodu. Taková společnost nemůže trvale existovat a „odloučení“ lidé to vědí, svoje ideové představy tomu přizpůsobují, hlásají všechno možné, jenom ne to, co by je zatěžovalo povinnostmi ke společnosti a pokud to někdo po nich požaduje, je to nacionalista, xenofob, no prostě nepřítel.  Samozřejmě, že těchto „nacionalistů“ je ještě dost, hlavně starších lidí, ale i mnozí mladí.

  Společnost se dostala do problému nepřirozeným postojem, který nahradil dřívější přirozené principy. Dokonalá antikoncepce nedovoluje vzniknout dětem nechtěným, kterých byla pravděpodobně v minulosti většina. To neznamenalo, že děti byly nemilované, rodiče se většinou přizpůsobili nové situaci, která vznikla po narození dítěte, považujíce ji za přirozenou a samozřejmou. Je zajímavé, že někdy se rodiče „museli vzít“, protože dítě už bylo na cestě, přesto se rozváděli méně často než dnes. Morální hodnoty společnosti byly přirozené, řád vycházel ze zkušeností generací a obsahoval pravidla, která vedla společnost k nadčasové existenci. Vzpomínám, že ještě v šedesátých letech mladá žena, pokud se do svých 25 let neprovdala, byla považována se za nehezkou nebo nějak vadnou, že ji muži nechtějí. Život „na hromádce“, jak se říkalo nesezdanému páru, byl spíše ostudný, ukazoval, že něco „nesedí“, že se nemají rádi, že spekulují apod. Mladá žena měla představu, že nezávazným stykem se znehodnocuje, ztrácí mládí, slouží muži jen k jeho uspokojení, jestli ji partner opustí, bude už „obnošená“ a bude mít problém najít jiného. Ženám záleželo na pověsti, chtěla si vzít muže úctyhodného nebo schopného, prostě takového, jakého si vybrala jako životního partnera a otce svých budoucích dětí. Mladá děvčata do dvaceti let byla držena matkami „na uzdě“, aby se náhodou „něco nestalo“ a žena po dvacítce už zase chtěla být „pod čepcem“. Tam spěchala proto, že chtěla sexuálně žít, ale nezávazný sex jí ukrajoval z její budoucnosti. Myslela na budoucnost i povinnosti, které ji čekaly. Tak byli lidé vychováni, muži se tomu přizpůsobovali. Společnost chránila ženu a její představy. Poměry tomu byly uzpůsobené, studium končilo nejpozději ve dvaadvaceti letech, zaměstnání bylo okamžitě. Tyto poměry byly bez ohledu na režim, byly tradiční; komunistický režim je nepodporoval, ale nezrušil.

  Nevím, co si dnes myslí mladé ženy, možná totéž, pouze společnost je jiná, především proto, že pravidla společnosti vedou k fenoménu „odloučení“, tzn., že individuum je posvátné a společnost a její zájmy jsou nedůležité. Když ovšem je jednotlivec modlou, jednotlivce nic nespojuje, dokonce ani ne v rodině, společnost se rozkládá různorodostí zájmů a ideologií. Taková společnost nemůže trvale existovat, jak vidíme, nejenom rodiny se rozpadají a dětí je málo, ale jakákoliv veřejná instituce nemá lidi, kteří by měli sounáležitost se společností, ale má převážně jen takové, kteří myslí jen na sebe a svoje, či skupinové zájmy.

  Dnes mladí lidé dlouho studují, nejlépe v zahraničí, poznávají svět a jejich rodiče je už směrují většinou k tomu, aby s rodinou počkali. Když se žena rozhodne pro dítě v pětatřiceti letech po dvaceti letech hormonální antikoncepce, obviňuje kde koho, že dítě přirozeně nepřichází. Myslí si, že dítě je jako auto nebo nové ponožky, prostě, když už má peníze, tak si je pořídí. Nikdo jí neřekne, jaká nebezpečí se skrývají v dlouhém odkládání porodů, všichni jen nabízí služby (konečně proč ne, vždyť jde o peníze). Mnozí to ani slyšet nechtějí. Ale slyšet ještě nic neznamená, vždyť tu přece ještě musí být partner a ostatní okolnosti, případně i asistovaná reprodukce.  Věk prvorodiček se stále zvyšuje. Nebezpečí je stále větší, nepřirozenost se prohlubuje. Spějeme k zániku, který nechceme vidět ani slyšet. Odpovědi na to jsou většinou směšné. Ale stále více vyhrožující: „způsob života je nepřípustné kritizovat, to je zasahování do práv jednotlivců“. Co nás vlastně nakonec zničí? Možná, že jednou budou obviňována lidská práva. Ale ta jsou jen nějaká informace, rozhodují o nich lidé.

  Inseminace žen, které o ni požádají, není přirozeným způsobem oplodnění. Hlavně chybí biologický otec jako osoba. Dítě sice může mít jiného muže jako vzor, nemyslím si, že nepřítomnost biologického otce je katastrofická situace, mnoho vdov vychovalo svoje děti bez otce a společnost musela mnohdy vytvořit pro to podmínky. Když žena muže nemá a opravdu mít nemůže nebo nechce, je správné najít nějakou náhradní metodu. Tento způsob by ovšem neměl být podporován, protože je vlastně jen náhradní. Jenomže, když se to uzákoní jako právo, vznikne kauzální cyklus nepřirozenosti. Především to budou vyžadovat ženy, které partnera mají, z důvodů řekněme zištných. Jejich muž není potom otcem v žádném případě, nikdo po něm nebude chtít žádné závazky ani k dítěti, ani k ženě. Ale i pro celkem pevné páry to má výhody – stát zaplatí alimenty. Zase tu máme nepřirozenou věc, která je stavěna jako výhodná, ale normální přirozené párové partnerství s dětmi je znevýhodněno. Je jasné, když to uzákoníme jako právo, bude to zneužíváno a navíc to znevýhodní normální soužití.

  V nepřirozené společnosti, která je spíše k pláči než k smíchu (vymírá a nechce to vidět, nedovede bránit svoji civilizaci, dělá dluhy, podporuje neuvěřitelné nesmysly, jako je homosexualita, stejnost muže a ženy atd.), je těžko se smát jen jednomu detailu, i když samozřejmě stát jako otec k smíchu je. Přirozená řešení prostě nejsou, jedna nepřirozenost se vytlouká druhou. Není jiná možnost, pokud chceme umožnit ženám, jejichž muži děti nechtějí nebo muže nemají, aby měly dítě, které společnost potřebuje. Je tedy nutno povolit právo na inseminaci pro jakoukoliv ženu (nelze ženy rozlišovat), jenom je zapotřebí tento způsob nepřijmout jako výhodný, ale pouze jako nouzový. Různí „částeční konzervativci“, kteří to budou kritizovat, asi mají pravdu, ale měli by spíše přemýšlet jak obnovit tradiční řád a jaká skutečná opatření k ozdravění společnosti přinést, než opovrhovat detaily. Vždyť tato metoda je jen malý obraz celého zhoubného paradigmatu a zase jen řeší důsledek, nikoliv příčinu.