Celý život bojuji se svou váhou. Chutná mi a mé tělo má stále tendenci schovávat něco na horší časy. Navíc patřím k lidem, kteří rádi zajídají stresy něčím dobrým, takže si mne "váha často neváží".
Při čtení Šalomounových slov jsem vstal od pracovního stolu a šel se podívat, co máme dobrého v ledničce. Takže teď jsem příjemně naladěn dobrou drožďovou pomazánkou na topince, ozdobené čerstvou okurkou a ředkvičkami. Šalomoun totiž při hledání smyslu života objevil i kouzlo dobrého jídla:
"A tak jsem došel k názoru,
jestli není pro člověka lepší jíst a pít,
a při všem plahočení se alespoň tak nemít dobře.
Vždyť i tyto dary jsou od Hospodina." (Kazatel 2,24)
Umím si představit, jak ty hody musely vypadat. O něčem takovém si dnes můžeme nechat jen zdát. Na královské tabuli se objevovaly speciality, které pocházely nejen z polí králových poddaných, ale mnohé byly dopravovány z dalekých krajin.
Krátce po převratu v roce 1989 jsem potkal spolužáka, který se právě vrátil ze zahraniční dovolené. Nadšeně mi vyprávěl o tom, že tam měli s rodinou nějaké švédské stoly a také že měli all inclusive.
Ani jeden z těch termínů jsem neznal. Proto mi vysvětlil, že celou dovolenou mohli jíst a pít bez omezení. Zeptal jsem se ho, kolik toho snědl. Odpověděl, že první den snědl snad pět porcí a pak mu bylo večer špatně. Od druhého dne už zase jedl normálně jako doma.
Jedna stará lidová moudrost říká: "Člověk má jíst, aby žil. Nemá žít, aby jedl!" Šalomoun zkusil najít štěstí a smysl v jídle. Nakonec ale opět prohlásí: "Také toto je marnost a honba za větrem." (Kazatel 2,26)
Spousta lidí se plahočí a dře, aby se měli lépe. Žijí stále budoucností a díky tomu nemají čas vychutnávat přítomnost. Šalomoun se to pokusil změnit. Chtěl si užívat dobrého jídla a pití. Brzy zjistil, že i to nejlepší jídlo se časem přejí a už nepřináší tolik štěstí jako poprvé.
Ježíš ve svém kázání vyprávěl zajímavý příběh: A řekl jim: "Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má."
Pak jim pověděl toto podobenství: "Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. Uvažoval o tom a říkal si: `Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?´ Pak si řekl: `Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.´
Ale Bůh mu řekl: `Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?´
Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem." (Lukáš 12,15-21)
Smutný příběh. To nejsmutnější na tom je, že něco podobného zažíváme i my. Když se konečně dostaneme na nějakou životní úroveň, jsme často v takovém zdravotním stavu, že polovinu těch dobrot, na které jsme se těšili, nám zakázal lékař jíst.
Zkusme při tom truchlení nad tím, že ani v jídle není záruka štěstí, nezapomenout na králova slova: "Vždyť i tyto dary jsou od Hospodina." Vědomí, že jsem v Boží péči, je větší zárukou štěstí a smysluplného života než ten nejchutnější pokrm, jaký znám.
