Češi jsou ve světě známí svou ochotou přispět na oběti přírodních katastrof. Pomocí dárcovských sms posílají charitativním organizacím nemalé prostředky. Pomáhat se však dá i jinak. Poslední dobou i v naší zemi zdomácnělo dobrovolnictví.
Dobrovolník je člověk, který se rozhodne rozdělit o svůj volný čas s někým, kdo je sám a touží po společnosti. Někdo této činnosti věnuje hodinu týdně, jiný třeba i celé dny. Prospěch z toho mají obě strany a tou největší odměnou je radost - dobrovolníka i toho človíčka, o kterého se stará.
Nedávno jsem slyšel rozhovor dvou lidí, kteří kritizovali jednu naši TOP modelku, která založila svou charitativní organizaci. Prý to dělá jen proto, aby byla vidět v médiích a nakonec z toho měla největší prospěch ona sama...
Podívejme se, co o dobrovolnictví – službě druhým, napsal apoštol Pavel: "Konec všech věcí je blízko.
Žijte proto rozumně a střízlivě, abyste byli pohotoví k modlitbám. 8Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů.
9Buďte jedni k druhým pohostinní a nestěžujte si na to! 10Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti. 11Kdo káže, ať zvěstuje slovo Boží.
Kdo slouží, ať to činí ze síly, kterou dává Bůh – tak, aby se všecko dělo k oslavě Boží skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva i moc na věky věků. Amen." (1.Petrův 4,7-11)
Charita slavných by nemělo být téma, kterým bych v nekonečných diskuzích ztrácel svůj čas. Není na mně, abych soudil, kdo to dělá, protože chce skutečně pomáhat a kdo si tím chce jen zvýšit svůj kredit.
Pavel radí, abych raději přemýšlel o tom, jak své schopnosti, které jsem dostal do vínku, mohu využít k prospěchu druhých lidí. Každý z nás jsme jinak obdarováni a každý z nás má nějakou schopnost, která může být užitečná nejen pro nás, ale i pro další lidi, kteří o něčem podobném mohou jen snít.
Obdivuji lidi, kteří, přestože mají sami dost svých starostí, se starají o někoho, kdo zůstal sám. Dokážou trpělivě budovat vztah s člověkem, který je zpočátku nevrlý a možná dokonce dává najevo, že o nikoho nemá zájem. Za tím vším je většinou pocit méněcennosti, často zaviněný dětmi, které se vykašlaly na své rodiče v okamžiku, kdy je obraly o vše, co měli, a oni už jim pak neměli co dát.
Pavel říká, že naše služba nemá být motivována snahou o zviditelnění se, ale touhou, aby naše skutky v konečném důsledku oslavily Boha.
Pane, děkuji Ti za obdarování, která jsi mi dal. Vím, že bych je neměl používat sobecky jen sám pro sebe, ale někdy se mi to nedaří. Děkuji Ti za to, jak mne to postupně učíš.
