Mnoho mužů se dnes bojí plakat. Už jako malí kluci slyšeli, že "chlapi přece nebrečí". Jenže dnes se, díky feministkám, bojí plakat už i ženy. A přitom slzy dokážou zázraky.
Dovolím si připomenout starý příběh z Bible. Ježíš přišel k rybníku, kde se událo mnoho zázračných uzdravení. Ten, kdo se v něm v určitou dobu namočil jako první, byl podle legendy uzdraven.
Mnoho nemocných čekalo, aby se v ten správný okamžik vrhli do rybníka. Mezi nimi ležel na lehátku muž, který byl nemocný už 38 let. Ježíš se ho zeptal, zda chce být zdráv a on mu odpověděl: "Pane, nemám člověka..." (Jan 5,7)
Přemýšlel jsem o tom, kolik lidí dnes navštěvuje různé zázračné léčitele. Oblast zdraví je velký byznys, na kterém se vedle skutečných lékařů přiživují tisíce pijavic. Občas nevěřícně kroutím hlavou, co vše je člověk ochotný udělat, aby se uzdravil.
Přitom mnoho nemocí bychom ani nemuseli mít. Stačilo by, kdybychom měli někoho, před kým bychom se nemuseli bát plakat. Mít člověka, který by nám dovolil, aby jsme se mu vyplakali na rameni. Spolu se slzami bychom tak vyplavili nejen mnohé bolesti, stresy a zbytečné problémy, ale i nemoci, které vznikají právě z toho, že to vše držíme v sobě.
Při výběru partnera často dáváme na jeho krásu, postavení nebo velikost jeho konta. Možná bychom si měli všímat víc třeba toho, jak se dívá na pláč. Bude tím, kdo mi nabídne svou náruč, když to budu potřebovat?
Když si vybereme správně, nebudeme jednou muset říkat: "Nemám člověka..." Slzy a pláč totiž nepatří jen do života dětí. Měly by být i normálním projevem dospělých mužů i dospělých žen.
