Pavel a Silas procházejí územím Sýrie a Kilikie a v každém městě, které navštíví, kážou o spasení, které nám nabízí Ježíš Kristus. Někde jim lidé naslouchají a tak se nějaký čas zdrží, aby mohli své posluchače podrobně seznámit s křesťanským pohledem na svět a také je pokřtít. Na další cestu se pak vydávají až poté, co se nový sbor postaví na vlastní nohy.
Po dlouhé době se konečně dostávají do Derbe a pak i do Lystry, kde Pavla při jeho poslední návštěvě kamenovali. Pavel je zvědavý, jak se místním křesťanům daří. Má obavy, zda neztratili víru. Prožívá proto velikou radost, když ho vítá daleko více lidí, než když odtud před časem utíkal.
Zvláště ho těší setkání s Timoteem. Za tu dobu, co se neviděli, dospěl. Už to nebyl chlapec, ale mladý muž. Jeho otec je Řek, ale maminka Židovka. Díky tomu má Timoteus dobré poznání židovské víry. Při Pavlově první návštěvě uvěřil v Ježíše Krista a byl u toho, když se Pavel po kamenování probral, jako by se nic nestalo.
Když se teď Pavel s mladým Timoteem znovu setkává, vidí v něm svého budoucího spolupracovníka. Uvědomuje si ale, že práce misionáře není snadná. Po zkušenosti s Janem Markem má obavy, aby Timoteus nedopadl stejně. Proto se mu věnuje a bere ho s sebou na kratší cesty po okolí Antiochie.
Právě na těchto cestách mají dostatek času i soukromí k tomu, aby spolu mohli probírat otázky, kterých měl Timoteus vždycky dost. Pavel ale nezůstává jen u toho, že by mu pouze odpovídal na jeho otázky. Seznamuje ho s historií Izraelského národa, vypráví mu vše, co ví o Ježíši a také mu popisuje, co vše bude potřebovat, až se jednou rozhodne naplno pracovat pro Ježíše.
Pavel také v této době začíná přemýšlet o tom, že církev pro svou další existenci nutně potřebuje mít přehledný seznam základní věrouky. Je přesvědčený, že to bude chránit sbory před podobnými problémy, jaké nedávno prožili křesťané v Antiochii.
Spolu se Silasem, Timoteem a Lukášem se Pavel vydává na další cestu. Procházejí Frygií a pak Galacií a všude se snaží šířit křesťanské poselství. V Galacii se zdržují delší dobu. Nemají stále jistotu, zda se vydat dále na západ a nebo směrem k pobřeží Černého moře. Modlí se a čekají na Boží odpověď.
Mezitím dál kážou pověrčivým obyvatelům Galacie. Tito pohané se celý život snaží udobřovat si své bohy různými oběťmi. Bůh je v jejich představách zlá a mstivá bytost, která při první zámince trestá a sesílá na zemi pohromy a katastrofy. Pavel se Silasem jim vyprávějí o Ježíši. Tento Bůh se stal člověkem a nakonec se sám obětoval, aby nám mohly být odpuštěny naše hříchy.
Mnozí obyvatelé Galacie přijímají víru v hodného a milujícího Boha. V přijetí této víry jim Pavel pomáhá nejen svým kázáním, ale i způsobem života. Místní lidé mu závidí jeho pohodu a klid. Zatímco oni se před svým bohem třesou strachy, on se při službě svému Bohu může radovat. Místo krvavých obětí mu přináší své chvály a děkovné modlitby.
Všichni čtyři misionáři se dál modlí a prosí Boha, aby jim ukázal, kterým směrem se mají vydat na další cestu. A protože Bůh dále mlčí, pokračují v práci v Galacii. Malé skupině zdejších lidí představují základná pravidla křesťanství. Pavel v té době za pochodu dává dohromady několik základních bodů víry, které delší dobu sestavuje ve své hlavě. Je rád, že teď může použít něco z toho, nad čím dlouhou dobu přemýšlí a za co se často modlí.
Po delší době konečně Bůh odpovídá na jejich modlitby. Duch svatý je posílá do Troady. Protože je to přístavní město na pobřeží Středozemního moře, začínají tušit, že tam jejich cesta nejspíš neskončí.
A tak i v Galacii nastává chvíle, kdy se musí rozloučit. Pavel a Silas se dívají na členy nového sboru a najednou chápou, proč je Ježíš nechal čekat trochu déle, než jak si to oni sami představovali. Bůh má svůj čas. Díky němu se tu, v Galacii, bude za úspěch jejich další cesty každý den modlit početná skupinka nových křesťanů.
Pavel a Silas se vydávají na cestu. Přestože se musí rozloučit se svými novými sourozenci, je to loučení radostné. Jejich pobyt v Galacii provází Boží požehnání, díky kterému tu vzniká nový sbor, takže tu nebyli zbytečně.
