Od opuštění Egypta uplynuly více jak dva roky. Boží lid už má své zákony. Naučili se potřebnému řádu pro táboření i pro další putování do země, kterou jim slíbil jejich Bůh. Nyní se mají vydat na závěrečný pochod. Ještě před tím mají na Boží pokyn poslat vyzvědače, kteří jim po svém návratu popíšou budoucí domov.
Hospodin promluvil k Mojžíšovi: "Pošli muže, aby prozkoumali kenaanskou zemi, kterou dávám Izraelcům." (4.Moj.13,1) Určitě víte, jak to dopadlo.
Zvědové byli nadšeni. Přinesli na ukázku obrovský hrozen vína. Podle jejich vyprávění to byla země, která „oplývá mlékem a medem.“ Opravdový ráj.
Má to však háček. Ráj obývá silný národ. Proto vystrašení zvědové v závěru své řeči říkají: „Nemůžeme vytáhnout proti tomu lidu, vždyť je silnější než my." (Numeri 13,31) Strach desíti zvědů je tak veliký, že když se porovnávají s obyvateli zaslíbené země, říkají: „...zdálo se nám, že jsme nepatrní jako kobylky, vskutku jsme v jejich očích byli takoví."
Jen dva zvědové, Jozue, syn Núnův, a Káleb, syn Jefunův, dokázali tváří v tvář obrům důvěřovat Hospodinu a proto chtěli jít dál. Vyzývají své spoluobčany: "Země, kterou jsme při průzkumu procházeli, je země převelice dobrá. Jestliže nám Hospodin bude přát, uvede nás do této země a dá nám ji... Nebojte se lidu té země.“ (Numeri 14,7-9)
Jenže lidé už je neposlouchají. Reptají a odmítají pokračovat v cestě do zaslíbené země. Volají: "Kéž bychom byli zemřeli v egyptské zemi nebo na této poušti! Kéž bychom zemřeli!“ (Numeri 14,2) Bůh jejich volání vyslyšel. Během dalších let pomřeli na poušti.
Před námi je zaslíbená země. Její popis je v knize Zjevení Jana. O tom, zda do ní vejdeme, rozhoduje naše schopnost důvěřovat Bohu. Nebojme se v této důvěře prožít i dnešní den. Dívejme se vpřed. Boží království je už na dohled.
