22.žalm začíná zvoláním, které každému, kdo zná příběh Ježíše Krista, připomene jeho poslední slova, pronesená na kříži. Píší o tom Matouš a Marek ve svých evangeliích.
David v úvodu Žalmu volá:
"Můj Bože, můj Bože, proč jsi mne opustil?
Nechceš mne zachránit a neslyšíš můj hlas?
Můj Bože, můj Bože, celý den jsem volal
a ani v noci neumlkám, ale ty neslyšíš." (Žalm 22,2-3)
Při čtení Davidových žalmů se často ptám, co prožíval, když je psal. Jeho život je plný různých problémů a dramatických okamžiků. Zažil slávu, vítězství, ale také pronásledování a osobní prohry. Někdy byl na vrcholu štěstí, jindy se zdá, jako by ho tragédie dovedly až na pokraj depresí.
V době, kdy napsal tento žalm, musel prožívat těžké chvíle. Zdálo se mu, že ho Bůh opustil. Nerozuměl tomu, co na něho Bůh dopouštěl. Ptal se Boha, volal k němu, ale Bůh mlčel. Také jsi už někdy prožil něco podobného?
Je zajímavé, že stejná slova citoval Ježíš na kříži. Jako Žid znal žalmy. Věděl, že mnohé z nich jsou Židy považovány za mesiášská proroctví. Proto by nás nemělo překvapit, že v poslední chvíli cituje jeden z těchto žalmů.
Matouš popsal Ježíšovy poslední chvíle před smrtí na kříži: V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin. Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: "Eli, Eli, lama sabachtani?", to jest: `Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?´
Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo tu stáli: "On volá Eliáše." Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nabodl na tyč a dával mu pít. Ostatní však říkali: "Nech ho, ať uvidíme, jestli přijde Eliáš a zachrání ho!"
Ale Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal.
A hle, chrámová opona se roztrhla v půli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili.
Setník a ti, kdo s ním střežili Ježíše, když viděli zemětřesení a všechno, co se dálo, velmi se zděsili a řekli: "On byl opravdu Boží Syn!" (Matouš 27,45-54)
Z obou těchto textů můžeme vyvodit dva podstatné závěry:
1. Hřích je hrozný. Když Ježíš vzal na sebe naše hříchy, prožil to, co hřích dělá i s námi. Přestal vnímat lásku svého nebeského Otce. V posledních chvílích měl pocit, že ho Bůh opustil.
2. Je tu ale ještě jedno pozitivní zjištění. Ježíš ví, jak nám je, když se nám zdá, že i nás Bůh opustil. Ví, jak strašný je pocit samoty a opuštění.
V knize Touha věků píše její autorka Ellen Whiteová: "Kristus celý život zvěstoval padlému lidstvu radostnou zvěst o Otcově milosrdenství a odpouštějící lásce. Hlásal spasení i těm největším hříšníkům. Nyní, pod strašlivou tíhou hříchů, najednou neviděl Otcovu smířlivou tvář...
V husté tmě se skrývala Boží přítomnost. Ze tmy si Hospodin udělal stan a skryl svou slávu před lidským zrakem. Spolu se svými svatými anděly byl u kříže. Otec stál při Synovi. Jeho přítomnost však nebyla zjevná..." (str. 484)
V našem životě se určitě znovu setkáme s pocitem, že nás Bůh opustil. Není to ale pravda. Bůh je s námi stále. Proto také Ježíš ujišťuje: "...já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku." (Matouš 28,20) Bůh nás nikdy neopustí. To jen naše nedokonalé pocity způsobují, že jeho přítomnost někdy nevnímáme.
