Je to už více jak sto let. V roce 1909 objevil Theodor Davis vykradený hrob, který považoval za místo posledního odpočinku egyptského panovníka Tutanchamona. Poté prohlásil, že Údolí králů je již zcela probádáno.S tím ale nesouhlasil Howard Carter. Díky finanční pomoci Lorda Carnarvona začal nové vykopávky a v roce 1922 spolu vstoupili do skutečné hrobky Tutanchamona, která byla plná pokladů. Noviny psaly o objevu století. Howard Carter se nesmazatelně zapsal do dějin archeologie.
Já ale dnes budu psát o jiném hrobu. Má spojitost s obdobím, které právě prožíváme. Náplní velikonoc není jen Ježíšova smrt na kříži, ale i jeho zmrtvýchvstání, bez kterého by jeho oběť byla zbytečná.
Připomeňme si biblický příběh z té doby. Začal vlastně už v pátek, kdy několik žen sledovalo, kde byl Ježíš pohřben. O tom, co se dělo pak, napsal Lukáš ve svém evangeliu následující zprávu: “Potom se vrátily, aby připravily vonné masti a oleje. Ale v sobotu zachovaly podle přikázání sváteční klid.“ (Bible, Lukáš 23) Je zvláštní, že bývalý pohan Lukáš, který své evangelium píše dlouho po Ježíšově smrti, nezapomene poznamenat, že ženy v sobotu zachovaly sváteční klid. Podobně to píše i Matouš a Marek.
V neděli brzy ráno už ženám nic nebrání v tom, aby vyrazily k hrobu svého mistra. Měly s sebou vonné masti i oleje, aby mohly pomazat jeho tělo. V evangeliu podle Marka můžeme číst, že “brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu. Říkaly si mezi sebou: ´Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?´“(Bible, Marek 16)
Přesto jdou dál. Nelámou si hlavu tím, jak se dostanou do hrobu, jehož vchod byl zavalen obrovským kamenem. Věří, že Bůh má řešení.
Lukáš pak další děj popisuje následovně: “Prvního dne po sobotě, za časného jitra, přišly k hrobu s vonnými mastmi, které připravily.
Nalezly však kámen od hrobu odvalený.“ (Bible, Lukáš 24)
Kámen, se kterým by nepohnulo ano několik mužů, byl odvalen od vchodu a tak ženy mohly klidně vejít do malé jeskyně, vytesané ve skále. My už dnes víme, že Ježíše v hrobě nenašly, protože vstal z mrtvých.
Vraťme se ale k otázce, která ženy napadla cestou k hrobu: “Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?“ Podobné otázky si někdy klademe i my. V různých životních situacích máme pocit, že nám v naší cestě vpřed brání KÁMEN, se kterým nejsme schopni ani pohnout. Natož pak ho odvalit.
Něco podobného napadlo i ženy, které šly k hrobu. Nebyly si jisté, zda nejdou zbytečně. Pokud se nedostanou do hrobu, pak jim jejich masti a vonné oleje nebudou k ničemu. Přesto se od další cesty nedaly odradit a šly dál.
Možná právě prožíváš složitou životní situaci. Možná máš chuť vzdát svou další životní pouť. Nevidíš řešení problému, který tě sráží a ubíjí. Vezmi si příklad z těchto žen. Šly dál a nakonec zjistily, že jejich problém byl odstraněn.
Některé problémy v našem životě se “vyřeší samy“ a my si říkáme, že to byla náhoda. Jiné za nás zázračně vyřeší Bůh, který nám nabízí svou pomoc. Nechává ale na nás, jestli jeho nabídku přijmeme.
Víte, jaký je podle Židů rozdíl mezi náhodou a zázrakem?
“Zázrak je událost, kdy chce Hospodin dát najevo svou existenci. Náhoda je událost, kdy chce Hospodin zůstat inkognito, tedy v anonymitě.“
Nebojme se svěřit své problémy Bohu. A nechejme na něm, zda se nám při jejich řešení představí, nebo zůstane inkognito.
