"Už nemůžu dál. Můj život nemá smysl, je prázdný..." Podobných dopisů sebevrahů stále přibývá. Je zvláštní, že podobné problémy mají lidé na celém světě. V zemích, kde je vysoká životní úroveň i tam, kde lidé musí počítat spíše s bídou.
Petr píše křesťanům a vede je k tomu, aby se na chvíli obrátili nazpět a podívali se na to, jaký byl jejich život před setkáním s Ježíšem: "Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu života, jak jste jej přejali od otců, nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou." (1. Petrův 1,18-19)
V čem spočívá tato "prázdnota"? Je to stav, kdy mám pocit, že můj život postrádá smysl. Stav, kdy se mi zdá, že už nemá cenu dál žít... Každý z nás totiž touží po tom, aby jeho život měl trochu vyšší smysl, než jen nějak přežít dobu mezi narozením a smrtí. A tak hledáme něco trvalého a věčného. A když to nemůžeme najít, tak chceme alespoň udělat něco, co by tu po nás zůstalo.
Někdo vidí smysl svého života v práci. Jiný v budování pořádného domu. Další zase ve svých dětech... To vše je určitě dobré. Ale i ty nejvznešenější záměry se nakonec ukážou jako prázdné.
Kolika lidem se zhroutil svět, když po desetiletích práce pro svůj podnik dostali výpověď? Kolika lidem vzala jejich dům povodeň nebo jiná přírodní katastrofa? Kolika lidem vzala smysl života tragická smrt jejich jediného dítěte? Kolika lidem ...
Celá Bible nás vede k tomu, že skutečným smyslem našeho pozemského života je příprava na věčný život v Božím království. Získáváme ho díky velké Boží milosti vírou. Díky Ježíši – jeho životu i smrti – jsme mohli poznat Boží lásku a tak můžeme také mít odvahu vírou přijmout pozvání do Boží rodiny.
Život v Božím království se ale diametrálně liší od toho, co vidíme okolo sebe. Apoštol Pavel napsal: "Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit. Nehledejme prázdnou slávu, nebuďme jeden k druhému vyzývaví, nezáviďme jeden druhému." (Galatským 5,25-26)
Hřích nás vede k tomu, abychom s druhými bojovali o trochu slávy. Často proto druhým ubližujeme a když se někomu daří lépe než nám, tak mu závidíme. Nevím jak vy, ale já toto vše znám z vlastní zkušenosti. Také občas podléhám touze po slávě, zraňuji druhé a závidím.
Co s tím? Pavel radí, abychom byli "živi Božím Duchem" a také se jím nechali vést. Petr připomíná, že máme vyšší ambice než pomíjející světskou slávu. Nakonec i lidová moudrost říká: "Světská sláva – polní tráva."
Vše na tomto světě podléhá zkáze. Nic tu netrvá věčně. Dnes možná někomu závidíme, zítra nám ho bude líto. Jediné, co má trvalou hodnotu, je poznání Boha. Toto poznání zbavuje "prázdnoty života", protože nám otevírá bránu věčnosti. Poznání Boha nás zbavuje strachu z budoucnosti, protože nám otevírá náš duchovní zrak, kterým můžeme vidět už zde krásu Božího království.
