Vyrůstal jsem v rodině, která se hlásila k protestantskému směru křesťanství a tak jsem měl už jako dítě možnost každý den hned po ránu naslouchat kratičkému biblickému textu.
Moje první Bible se k nám dostala ze zahraniční tiskárny a bylo to kapesní vydání Kralického překladu. Táta mi ji vyvázal do kůže a nechal na ni našít zip, takže se dala opravdu nosit ve větší kapse, takže se mnou absolvovala různé vandry a nakonec i vojnu.
Právě z tohoto překladu chci dnes citovat úvodní text pro dnešní zamyšlení nad Božím požehnáním: "Nejlstivější jest srdce nade všecko, a nejpřevrácenější. Kdo vyrozumí jemu?" (Jeremjáš 17,9-10) Tomu textu jsem nejdříve nerozuměl. Ale vždy, když mne někdo podvedl, napálil nebo mi ublížil, začínal jsem stále lépe chápat, co tím autor myslel.
Teprve později jsem se začal učit Bibli číst s ohledem na kontext. Díky tomu jsem si všiml, co říká autor chvíli před tím, než vysloví tuto myšlenku: Toto praví Hospodin: "Proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina. Bude jako jalovec v pustině, který neokusí přicházející dobro. Bude přebývat ve vyprahlém kraji, v poušti, v zemi solných plání, kde nelze bydlet." (Jeremjáš 17,5-6)
Moc se mi to nelíbilo. Prokletí jsem vnímal jako "přání něčeho zlého, skoro až katastrofického", tedy něco, co bych jako křesťan neměl nikdy dělat. Tak jak to může dělat Bůh? Jak může Bůh, o kterém Jan píše, že je láska, přát prokletí někomu, kdo se rozhodne doufat v člověka?
Když jsem si ale všiml, jak text pokračuje, najednou se mi to vše začalo jevit úplně v jiném světle: "Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina, který důvěřuje Hospodinu. Bude jako strom zasazený u vody; své kořeny zapustil u vodního toku, nezakusí přicházející žár. Jeho listí je zelené, v roce sucha se ničeho neobává, nepřestává nést plody." (Jeremjáš 17,7-8)
Ono to tedy není tak, že by Bůh každému, kdo raději doufá v člověka, než v Boha, přál něco zlého. Bůh jen konstatuje: "Když se rozhodneš věřit lidem, prožiješ zklamání. Žádný člověk není dokonalý. Zklameš dokonce i sám sebe, protože nejsi dokonalý."
Když jsem ve svých úvahách došel až sem, pochopil jsem, že mne v tomto textu Bůh varuje před nebezpečím, že svou důvěru daruji někomu, kdo si ji nezaslouží a kdo ji dříve nebo později zklame.
Proč?
Bůh říká: "Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná? Já Hospodin zpytuji srdce a zkoumám ledví, já každému splatím podle jeho cesty, podle ovoce jeho skutků." (Jeremjáš 17,9-10)
Jen Bůh zná srdce lidí, se kterými se setkávám. Jen Bůh zná dokonale i to mé srdce. Proto bych neměl očekávat, že najdu člověka, který mi bude ve všem rozumět a který mne nikdy nezklame.
Líbí se mi modlitba zaznamenaná ve 119. žalmu:
Bože, obklopuj mne těmi, kdo tě mají v úctě,
komu nejsou cizí tvoje svědectví.
Ať je moje srdce vždycky na tvé straně,
potom nehrozí mi žádná ostuda." (Žalm 119,78-79)
Je dobré vědět, že Bůh zná lidi, kteří žijí okolo nás. Když se naučíme důvěřovat jemu, pak se náš život bude podobat stromu, který stojí na místě, kde je vždy dostatek vody a tak může nést plody i v době, kdy je všude okolo období sucha.
Přeji i Vám, ať je vaše listí stále zelené a plody vašeho života ať jsou osvěžením a posilou pro každého, kdo se s vámi potká.
