V předchozích dílech seriálu "Pořádek nebo anarchie" jsme prošli čtyři paragrafy biblického Desatera. Hovořili jsme o tom, co nám Bůh nabízí pro náš duchovní život. V pátém paragrafu se Bůh zabývá životem v rodině.
Do tramvaje, kterou jsem jel tehdy do školy, přistoupila starší paní. Stoupla si nade mne a začala: „To je dneska mládež! Starého člověka nepustí sednout! To za našich mladých let nebývalo!“ Přitom sedadla přede mnou i za mnou byla prázdná.
Chvíli jsem zatínal zuby a pak už jsem to nevydržel. Povstal jsem a řekl: „Stařenko, posaďte se!"
To co následovalo, šokovalo všechny cestující: „Jaká já jsem pro tebe stařenka, ty jeden parchante nevychovanej. Mně ještě není ani šedesát!“
A pak následovala sprška výrazů, za které by se určitě styděli i otrlí havíři a dlaždiči…
Uvažovali jste někdy nad tím, proč je dnešní mládež taková, jaká je? Není to naše chyba?
Je to už několik let, co jsme v naší zemi zažili první pohřeb učitele, kterého ve vyučování zavraždil jeho žák. V novinách byla tehdy spousta článků, které řešily, co se to vlastně stalo. Jedni hovořili o zkaženosti mladé generace, další zase dávali vinu samotnému učiteli, který prý velice rád zesměšňoval slabší studenty… Nic z toho ale nevysvětluje ani neomlouvá vraždu!
Kde se to bere v našich dětech? Patřím ke generaci, která ještě měla respekt z nadřízených, z učitelů a mistrů i z policie. Proč se nám tato vlastnost u mladé generace vytrácí? Je to jenom pod vlivem upadající kultury? Můžeme to svádět jen na televizi a kamarády z party?
MOUDRÁ RADA
Je snadné kritizovat někoho druhého. Otázkou zůstává, zda by nebylo prospěšnější, kdybychom se stejně kriticky podívali sami na sebe? Dokázali jsme našim dětem předat náš postoj k autoritě? Je naše výchova v této oblasti úspěšná?
Když někdy hovoříme kriticky o dnešní mladé generaci, nezapomínejme na to, že naše děti nebudou lepší, než jsme my sami.
Možná i vy jste pozorovali u starších lidí to, co já:
- Jedni čím jsou starší, tím jsou protivnější. Často s nimi nemohou vydržet ani ti nejbližší.
- Druzí jsou zase jako guláš. Čím starší, tím lepší. Všichni je rádi navštěvujeme, protože setkání s nimi je jako pohlazení po duši.
Uvažovali jste někdy nad tím, proč tomu tak je?
Izraelský král Šalamoun napsal následující moudro: „Vyučuj mladého podlé způsobu cesty jeho; nebo když se i zstará, neuchýlí se od ní.“ (Přísloví 22,6)
Modernější biblický překlad tlumočí Šalamounovu radu takto: „Zasvěť už chlapce do jeho cesty, neodchýlí se od ní, ani když zestárne.“
Jinými slovy: „Co se v mládí naučíš, toho se na stáří těžko zbavíš!“ Čím je člověk starší, tím hůře se mění jeho životní návyky. Proto čím dřív začneme s budováním zdravého životního stylu, tím to pro nás bude snadnější.
Ideální je, když pomůžeme našim dětem tyto zdravé návyky budovat už od jejich útlého věku, kdy je to nejsnadnější. Malé dítě je jako nepopsaná kniha.
Čas od času se mi můj starší syn diví, jak to, že se ho už po několikáté ptám na něco, co mi už dřív vysvětlil. Mluvím teď o mé počítačové gramotnosti. Já osobně si myslím, že nejsem počítačově negramotný.
Pak se bráním tím, že můj harddisk už je zaplněný na rozdíl od toho jeho. Navíc některé stopy a sektory jsem už tolikrát přepisoval, že se jejich funkce zpomaluje a občas mám pocit, že se kapacita snižuje…
Můžeme pomoci našim dětem v tom, aby měly dobrý vztah k autoritě? Můžeme je vychovat tak, aby jim nehrozil ani jeden extrém ve vztahu k nadřízeným?
Existují dvě krajnosti:
- přehnaný respekt, až strach nebo
- ignorování a pohrdání autoritou.
My, co jsme vyrostli v době totality máme spíše tendenci k prvnímu extrému, naše děti k tomu druhému.
Můžeme jim v této oblasti nějak pomoci? A mohou zase naše děti nějak pomoci nám?
Jsem sangvinik a moje žena melancholik. Proto se ve vztahu k autoritě chovám tak, jak je to blízké mému temperamentu.
Když jsem pracoval v jednom podniku, občas se stalo, že jsem zaspal. A protože jsem sangvinik, řešil jsem to tak, že jsem při příchodu do práce vtrhnul do kanceláře náměstka a hlasitě, aby to bylo slyšet v celé budově jsem ho pozdravil: „Náměstku, zdravím vás. Jste rád, že už jsem v práci? Chyběl jsem vám? Tak vám přeji krásný den!“
Moje žena to prožívá jinak. Když ji druhý den čeká v práci něco opravdu důležitého, v noci se budí a hlídá čas, aby nezaspala…
Mnohé z toho, jak se chováme k autoritám, vyplývá z našeho temperamentu. Podobné je to i u našich dětí. Ale všechno nemůžeme svádět na temperament. Velký vliv na naše jednání má i výchova. Vliv prostředí rodiny, školy, přátel a společnosti je větší, než si uvědomujeme.
HLEDÁNÍ AUTORITY
Podívejme se nyní na znění pátého paragrafu smlouvy mezi Bohem a člověkem. Jak zní a k čemu se v něm Bůh zavazuje?
2.Moj.20,12: Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
Tento paragraf hovoří poprvé o tom, jak vztah Boha k nám ovlivní vztahy k lidem, kteří s námi žijí v naší rodině, církvi nebo v sousedství.
Myslím, že to není náhoda, že Bůh začíná své závazky, které se týkají mezilidských vztahů, právě v rodině. Bůh nám tím chce jasně naznačit, jak důležitou roli v našem životě přisoudil rodinnému životu.
ABYS BYL DLOUHO ŽIV
Bůh nám chce pomoci, abychom se pro naše děti stali první autoritou v jejich životě. Chce nám také pomáhat v tom, když je povedeme k pochopení, že ve vesmíru existuje absolutní autorita, které je vše podřízeno.
Není snadné toto vše naplnit. Ale odměna stojí za to.
K čemu se tu Bůh dále zavazuje?
Zopakujme si ještě jednou pátý paragraf smlouvy Boha s člověkem:
Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
BOŽÍ ZÁVAZEK V PÁTÉM PŘIKÁZÁNÍ: KDYŽ MI DOVOLÍŠ, ABYCH SE STAL ČLENEM TVÉ RODINY, NAUČÍM TĚ VZTAHU KE TVÝM RODIČŮM. A NAUČÍM TO TAKÉ TVÉ DĚTI VE VZTAHU VŮČI TOBĚ.
Už tohle stojí za to, abychom v této oblasti spolupracovali s naším Bohem. On ale k A přidává i B.
K čemu se ještě zavazuje? TOMU, KDO BUDE CTÍT SVÉ RODIČE, TOMU PRODLOUŽÍM ŽIVOT.
Kdo z nás netouží po dlouhém životě. Dobré vztahy v rodině, pozitivní atmosféra a vzájemná láska – to vše příznivě působí na naše zdraví a tím to i ovlivňuje délku našeho života. A nejen jeho délku, ale také jeho kvalitu, která někdy může být důležitější než délka.
Zítra se k pátému paragrafu Desatera vrátíme ještě jednou. Podíváme se na to, jak můžeme našim dětem pomáhat v tom, aby si nás mohli vážit. Není to vždy snadné ctít své rodiče.
V jednom filmu se ptala malá holčička, která byla sirotek, svého kamaráda, jaké to je, když má člověk rodiče. On jí odpověděl: „Rodiče jsou jako sirup na kašel. Víš, že ti pomůže, ale někdy ho nesnášíš.“
