Pokud ve vás nadpis článku vyvolal představu hororového příběhu odněkud z periferie velkoměsta, proudy krve a houkající sanitky, odvážející zraněné, tak jste vedle. I když tou stříkající krví to klidně mohlo skončit.
Se svým dědou z Holšin jsem díky jeho rakovině stihl prožít jen jedny prázdniny. Bylo mi sedm a stálo za to. Naučil mne toho za těch čtrnáct dnů hodně. Chytat kapry na pytlačku, rozeznat hříbky od jedovatých muchomůrek, sekat polínka...
O rok později jsem stál smutný a slzící s babičkou u jeho hrobu. Najednou jsem si vzpomněl na něco, co mé slzy proměnilo ve smích...
Vrátili jsme se tehdy právě z lesa a čekali, že už na nás bude čekat babička s obědem.
Nečekala babička a ani oběd. Jen na stole ležel lístek: “Musela jsem odjet k sestře. Vrátím se zítra. Ohřejte si konzervu. Je v komoře.“ Děda přinesl konzervu, chvíli hledal otvírák a nakonec vytáhl z kapsy svou kudlu, kterou konzervu otevřel. Vyklopil ji na pánvičku a zatímco já míchal, on krájel chleba a ještě nachystal z hrnce misku kyselého zelí.
Pojedli jsme, udělali po sobě pořádek. Chvíli jsme pak ještě krájeli houby na rozdělané noviny, abych je pak sušené mohl vzít domů na Moravu. Když děda viděl, že mne bere spaní, řekl: “Běž si zdřímnout. Já si na chvíli skočím do hospody zahrát mariáš...“ A pak zmizel, aby využil nečekanou příležitost, kterou mu babička připravila svým náhlým odjezdem.
Byl jsem dopoledním sbíráním hříbků tak unavený, že jsem hned usnul a probudil se až navečer. Děda si svou chvilku mariáše vychutnával a na mne úplně zapomněl. Chvíli jsem si hrál se sousedovic kluky a pak jsem dostal hlad. Našel jsem dva krajíce chleba, ale nic k tomu. Šel jsem do komory, kde byla krabička sardinek.
Jenže jak ji otevřít?
Po chvilce hledání padl můj zrak na zrcadlo. Ležela na něm dědečkova břitva. Chvíli jsem váhal, ale hlad byl silnější. Tou břitvou to šlo jak po másle. Pojedl jsem, vše po sobě uklidil a břitvu dal na své místo. Ještě chvíli jsem čekal na dědu, až jsem z toho čekání usnul...
Druhý den se chtěl děda oholit. Neoholil. Břitvou, kterou otevřete sardinky, se neoholíte. Je dobrá tak jen na další sardinky. Viděl jsem na dědovi, jak je vyvedený z míry. Nejdřív jsem se bál, zda nedostanu výprask. Jenže děda se bál možná ještě víc než já. Věděl, že to včera přehnal a kdyby se to dověděla babička... Nakonec jsme spolu udělali dohodu. Já neřeknu babičce, že se ta chvilka mariáše protáhla dlouho do noci a on mi to včerejší čekání vynahradí.
Vynahradil. Byly to ty nejlepší prázdniny, jaké jsem do té doby zažil. Babička se o tom všem dověděla až u hrobu, kde jsem jí musel vysvětlit, proč se najednou mé slzy změnily ve smích.
A já si od té doby pamatuji, že si musím dávat pozor, než něco začnu dělat. Už vím, že některé věci a hodnoty zničím, když je použiji na něco, k čemu nejsou určeny. Břitvou jdou sardinky otevírat krásně, ale už se s ní pak nikdy neoholíte.
