Po svatbě jsme bydleli u rodičů na vesnici. Okolo domku měli celkem velkou zahradu a tak jsem se těšil, jak budu sedlačit. Nebylo to tak snadné. Tchán měl totiž své způsoby a tomu mému zahrádkaření moc nefandil. Nakonec, jak tomu inženýr z města může rozumět?
Nakonec jsem se s tchánem dohodl, že si udělám pár záhonů na kousku, kde nic nebylo a kde podle něho stejně nic neporoste. Pustil jsem se do práce. Na jednom záhonu jsem zasadil rajčata. Semínka jsme tehdy sehnali od známých, kteří je dovezli z Holandska. Myslím, že dnes se tomuto druhu rajských jablíček říká "masitá".
Každý den jsem poctivě zaléval, manželka okopávala a pak to přišlo. Objevily se první plody. Nebylo jich moc, ale byly velké a stále rostly. Jedno z rajčat dorostlo do váhy 980 g. Uvažoval jsem, že ho dám na výstavu. Jenže jsem se dověděl, že vystavené exponáty nevrací. Tak jsme si z něho raději udělali salát k nedělnímu obědu.
Z kousku půdy, kde podle zkušeného sedláka nemohlo nic růst, jsme nakonec sklidili nádhernou úrodu, kterou nám záviděli i sousedé.
A teď, po tomto trochu delším úvodu pojďme k tomu, co napsal apoštol Petr: "Přicházejte tedy k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je `vyvolený a vzácný´.
I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista. Neboť v Písmu stojí: `Hle, kladu na Siónu kámen vyvolený, úhelný, vzácný; kdo v něj věří, nebude zahanben.´" (1. Petrův 2,4-6)
Petr tu připomíná jednu z událostí, kterou před léty prožil s Ježíšem. Když učil v chrámě, přišli ho pokoušet velekněží a zákoníci. Tehdy začal vyprávět následující příběh: "Jeden člověk vysadil vinici, pronajal ji vinařům a odcestoval. V stanovený čas poslal k vinařům služebníka, aby mu odevzdali podíl z výnosu vinice. Ale vinaři ho zbili a poslali zpět s prázdnou.
Poslal k nim ještě jiného služebníka; oni i toho zbili zneuctili a poslali zpět s prázdnou. Poslal ještě třetího; i toho zbili do krve a vyhnali.
Tu řekl pán vinice: `Co mám dělat? Pošlu svého milovaného syna, na něho snad budou mít ohled.´
Když ho však vinaři spatřili, domlouvali se mezi sebou: `To je dědic. Zabijme ho, a dědictví bude naše.´ A vyvlekli ho ven z vinice a zabili.
Co tedy s nimi udělá pán vinice? Přijde, zahubí ty vinaře a vinici dá jiným."
Když to uslyšeli, řekli: "To přece ne!"
On na ně pohleděl a řekl: "Co tedy znamená slovo Písma: `Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným?´ Každý, kdo padne na ten kámen, roztříští se, a na koho padne, toho rozdrtí."
Zákoníci a velekněží ho chtěli v tu hodinu dostat do rukou, ale báli se lidu; poznali totiž, že to podobenství řekl proti nim. (Lukáš 20,9-19)
Tím zavrženým kamenem je Ježíš Kristus. Židé ho odmítli přijmout za svého Mesiáše. Odmítli Boha, který se stal člověkem, aby nás mohl zachránit od prokletí hříchu, do kterého jsme se sami dostali.
Židé Ježíše odmítli a většina z nich ho odmítá až dodnes.
Uděláme stejnou chybu?
