Od té soboty, kdy Jana na ostrově Patmos poprvé navštívil Ježíš, se apoštol na tahle setkání velice těší. Jeho Pán mu v obrazech postupně ukazuje, jak budou postupovat dějiny církve i celého světa. Některým obrazům Jan sice nerozumí, ale vše pečlivě zapisuje do svého deníku.
Vždy, když má alespoň trochu času, odchází rozjímat na své místo. V období židovských svátků vzpomíná na své mládí. Od svých dvanácti let se svými rodiči chodil třikrát ročně do Jeruzaléma. Později, když dospěl, chodil sám. Jeruzalém byl vždy krásně vyzdobený a zlatá střecha chrámu, zvláště při západu slunce, nádherně zářila.
Teď už chrám nestojí. Římané ho po jedné židovské vzpouře zapálili a Jeruzalém srovnali se zemí. Jan vzpomíná a v tom najednou vidí na obloze další obraz. Do svého deníku zapisuje: "A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo.
A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha.
A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: ´Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo.´
Ten, který seděl na trůnu, řekl: ´Hle, všecko tvořím nové.´
A řekl: ´Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá.´
A dodal: ´Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé. Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem...´" (1)
Jan se najednou ocitá u Božího trůnu. K Janovi přistupuje jeden z andělů, kterého viděl v jednom z dřívějších vidění: "Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovu." (2)
Ve svých poznámkách pak Jan zaznamenává: "Ve vytržení ducha mě vyvedl na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha, zářící Boží slávou; jeho jas jako nejdražší drahokam a jako průzračný křišťál.
Město mělo mohutné a vysoké hradby, dvanáct bran střežených dvanácti anděly a na branách napsaná jména dvanácti pokolení synů Izraele. Tři brány byly na východ, tři brány na sever, tři brány na jih a tři brány na západ. A hradby města byly postaveny na dvanácti základních kamenech a na nich bylo dvanáct jmen dvanácti apoštolů Beránkových.
Ten, který se mnou mluvil, měl zlatou míru, aby změřil město i jeho brány a hradby. Město je vystaveno do čtverce: jeho délka je stejná jako šířka. Změřil to město, a bylo to dvanáct tisíc měr. Jeho délka, šířka i výška jsou stejné.
Změřil i hradbu, a bylo to sto čtyřicet čtyři loket lidskou mírou, kterou použil anděl. Hradby jsou postaveny z jaspisu a město je z ryzího zlata, zářícího jako křišťál. Základy hradeb toho města jsou samý drahokam: první základní kámen je jaspis, druhý safír, třetí chalcedon, čtvrtý smaragd, pátý sardonyx, šestý karneol, sedmý chrysolit, osmý beryl, devátý topas, desátý chrysopras, jedenáctý hyacint a dvanáctý ametyst.
A dvanáct bran je z dvanácti perel, každá z jediné perly. A náměstí toho města je z ryzího zlata jako z průzračného křišťálu.
Avšak chrám jsem v něm nespatřil: Jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek.
To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek. Národy budou žít v jeho světle; králové světa mu odevzdají svou slávu. Jeho brány zůstanou otevřeny, protože stále trvá den, a noci tam už nebude." (2) Jan najednou zapomíná na zničený chrám. Ocitá se v prostředí, kterému se zničené město nemůže rovnat. Přeje si tu zůstat.
Pak vidění skončí a Jan se znovu ocitá v realitě na ostrově Patmos. Uvědomuje si, jak úžasné poselství mu Ježíš svěřil. Už se nemůže dočkat, až s ním seznámí křesťany v Efezu a dalších městech. Věří, že se z ostrova vrátí domů do Efezu.
Z pevniny přichází nečekaná zpráva. Císař Domitian byl zavražděn a Nerva, nový císař vyhlásil amnestii. Jan jde naposledy do své soukromé svatyně. Chce se ještě jednou, než se vydá na cestu do Efezu, setkat s Ježíšem.
Kristus se mu skutečně zjevuje a říká: "Ano, přijdu brzo." (3) Jan ho se slzami vděčnosti prosí: "Amen, přijď, Pane Ježíši!" (3) Apoštol ještě chvíli sedí přemýšlí. Těší se, že Ježíš brzy přijde. Věří, že se ho dočká ještě během těch pár roků života, které mu zbývají.
Netuší, že kniha, kterou v Efezu spolu se svým písařem napíše podle svých poznámek, bude povzbuzovat křesťany na celém světě ještě o dva tisíce let později.
Ale o tom, co křesťané prožívali ta dlouhá staletí, snad někdy příště.
______________________________________________________________________________________________________________ (1)Zjevení 21,1-7; (2)Zjevení 21,9-25; (3)Zjevení 22,20;
