Už jsem mnohokrát říkal, že obdivuji dvě ženy. Maminku a manželku. Obě dvě o mně ví hodně zlého a přesto mne milují. Ještě víc ale obdivuji mého Boha, který o mně ví úplně všechno a přesto mne má stále rád.
Láska je něco, nad čím mi často zůstává rozum stát. Kde se tu vůbec vzala? Pokud na to jdu z pohledu evoluce, vždy se dostanu do slepé uličky. Tam, kde přežívá silnější, není pro tuto "slabost" žádný prostor. Naopak, pokud věřím na evoluci, pak musím být bezohledný a musím myslet jen na sebe. Jít klidně přes mrtvoly. Nakonec, pokud vyhubím ty slabší, tak tím vlastně prospěji svému druhu, protože zůstanou geny jen těch nejsilnějších a nejodolnějších.
Jedinou odpovědí na vznik lásky je zpráva o stvoření. Bible hovoří o tom, že jsme dílem milujícího Boha, který nám nedal jen tělo, ale i schopnost myslet a milovat. Díky němu můžeme prožívat emoce.
Pavel píše: "Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval.
Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu." (Římanům 8,37-39)
Tahle slova jsem v minulosti chápal trochu jinak, než dnes. Domníval jsem se, že tu Pavel hovoří o tom, jak velká je Boží láska. Bůh nás tak miluje, že ho nic, co se stane v našem životě, o jeho vztah ke mně nepřipraví.
To je sice pravda, ale myslím, že o tom tu Pavel nepíše. Mám stále více dojem, že tu píše o naší lásce k Bohu. Pokud skutečně miluji Boha a svou lásku posiluji přemýšlením o svém Tvůrci, pak mne o tuto lásku nemůže připravit pronásledování, nemoc, démoni a ani smrt.
Už jste někdy zkoušeli přemýšlet o tom, proč vás Bůh miluje? Uvažovali jste o tom, proč se Ježíš rozhodl položit svůj život zrovna za vás? Když si kladu podobné otázky já, neumím odpovědět. Nejsem ani dobrý, ani krásný a už vůbec ne dokonalý nebo svatý.
Přesto si myslím, že podobné otázky mají smysl. Nedokážu na ně sice odpovědět, ale pomáhají mi, abych si znovu uvědomil, jak úžasný je můj Bůh. Podobné úvahy mi pomáhají věřit v Boží lásku i ve chvílích, kdy ji zrovna moc nevnímám.
Připomíná mi to slova, která jsme už v Pavlově dopise do Říma četli: "Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal?" (Římanům 8,24)
Přál bych si mít takovou lásku k Bohu, abych mohl říci: "Jsem si jistý, že mne nic nedokáže odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, mém Pánu." Zatím má láska k Bohu tak silná není. Proto chci i dnes přemýšlet o Bohu, který "si nás zamiloval."
Jsem rád, že mám stále ještě oba rodiče, kteří mne milují, přestože o mně vědí i to, o čem vy nemáte ani ponětí. Obdivuji svou manželku, která toho o mně dnes ví ještě víc, než mí rodiče a přesto mne má stále ráda.
Když se dívám na Boha, který o mně ví úplně vše, tak nemám slova, abych popsal, co k němu cítím. Mohu jen říct: "Bože, díky!"
