Pan Sergej Lavrov, šéf ruské diplomacie, zase jednou promluvil. Opět to stálo za to. Jeho slova by si měli přečíst i ti, kdo tu brojí proti tomu, že jsme jednou ze zemí, která Ukrajině dodává zbraně.
Kolikrát už jsem slyšel, že jakmile dodávky zbraní skončí, bude konečně mír a my tak zachráníme životy lidí, kteří budou v pokračující válce zbytečně umírat. Zní to krásně, ale pan Lavrov znovu jasně říká, jak si Rusko představuje tento mír: „Necháme si to, co jsme už ukořistili! Na obnovu toho, co zničily naše rakety na Ukrajiny, nedáme ani kopějku.“ Tak si to představují mírotvůrci z Kremlu.
Jaké by to pokračování, kdyby Ukrajině došly zbraně na obranu svého území? Rusko by obsadilo Ukrajinu celou a udělalo by z ní součást „Velké Rusi“, o které sní vládce Kremlu. Ukrajina stejně podle Vladimíra Putina a Sergeje Lavrova vlastně jako stát nikdy neexistovala, takže si berou jen to, co jim vždy patřilo.
Putin tvrdí, že tato „speciální vojenská operace“ je vedena proto, aby se NATO nepřibližovalo k hranicím Ruska. Ponechejme nyní stranou reakci Švédska a Finska, které v obavách z ruského medvěda už raději podaly žádost o vstup do NATO. Pokud západ nechá Ukrajinu padnout, bude to paradoxně Rusko, které posune svou hranici tak, že to bude hranice se státy NATO.
Ti, kdo brojí proti pomoci Ukrajině, zapomínají, že hlavní slovo musí mít samotní Ukrajinci. Ti dobře vědí, jak by vypadal jejich život, pokud by se stali součástí Putinova snu o nějaké „Velké Rusi“. Proto bojují proti přesile, proto jsou za svou vlast ochotni položit svůj život.
Ve stínu toho, co opakovaně prohlašuje Sergej Lavrov, je jen stěží možné najít jinou cestu ke spravedlivému míru, než pomocí Ukrajině. Třeba dodávkami všeho potřebného k opravám infrastruktury, kterou neustále ničí ruské rakety a drony. Ale také tím, že těm, kdo před těmito hrůzami utekli na naše území, pomůžeme přečkat dobu, než válka skončí. A aby se Ukrajina nejen ubránila, ale získala i zpět to, co jí ruský medvěd už ukradl, pak musíme i nadále pomáhat dodávkami zbraní udržovat její armádu bojeschopnou.
Ti, kdo požadují, abychom zastavili naši pomoc Ukrajině, vlastně říkají to, co jsem napsal v nadpisu tohoto článku: „Než dát zbraně Ukrajině, raději dejme Ukrajinu Rusku!“
Vím, že už to zaznělo mnohokrát. Opravdu věříte tomu, že pokud necháme Ukrajinu Rusům, že se s tím Putin s Lavrovem spokojí? Já tomu věřit nemohu. Vždyť i selský rozum říká, „že s jídlem roste chuť“.
Nejsem přítelem války. Budu raději, když bude mír. Jsem vděčný vojákům Rudé i americké armády, že si v době 2. světové neřekli: „Než pomáhat nějakým Čechům, tak raději dejme Čechy Němcům.“
Nejsem přítelem války, ale vím, že dobrý mír ani Ukrajincům nespadne sám do klína. Ještě o něj budou muset zabojovat a my, pokud nejsme naivní a hloupí, bychom je v tomto boji neměli nechat ve štychu. Byli bychom sami proti době, protože zkušenost s „ruskou okupací“ už máme. Nechtěl bych, aby se zopakoval rok 1968. Vy snad ano?
Slyšel jsem, že „přítel je ten, kdo zůstává, když tě ostatní opouštějí!“ Jsem rád, že se mohu Ukrajincům podívat do očí jako přítel.
