Jaký je Bůh, ve kterého věřím? Vnímám ho jako bytost dobrou, laskavou, milující a odpouštějící? Nebo je vznětlivý, nervózní a netrpělivý? Od toho, v jakého Boha věřím, se odvíjí i můj postoj k životu a nakonec i k vlastním chybám
Mnoho lidí má pocit, že Bůh je jako oni. Stejně náladový a vrtošivý. Proto z něho mají strach. Zvlášť, když se jim podaří udělat něco opravdu nepěkného.
Při čtení úvodu 38. žalmu mám skoro pocit, že podobně vnímá Boha také David. Alespoň v době, kdy skládal tuto duchovní píseň:
"Bože, nekárej mne ve svém hněvu
a netrestej mne v rozhorlení." (Žalm 38,2)
Při vzpomínce na mé dětství si uvědomuji, že jsem nikdy nezažil tátu tak rozčíleného, že by se přestal ovládat. Dokonce i při trestání vždy věděl, co dělá. Zažil jsem ale nepříčetného učitele, který ve vzteku málem zabil mého spolužáka.
David zhřešil. Ví, že ho čeká trest a vůbec se mu nebrání. Jen prosí, aby ho Bůh netrestal v hněvu. To je zvláštní přání. Leccos ale napovídají další slova písně:
"Tvé šípy ve mně uvízly,
a tvá ruka na mne dolehla.
Tvůj hněv mne převálcoval beze zbytku,
jediná kost mu neunikla." (Žalm 38,3-4)
Trochu mi to připomíná Jobovu manželku. Ta sleduje, co se děje manželovi a je přesvědčena, že za tím vším je Hospodin. Ani ji nenapadlo, že to trápení působí ďábel. Už se na to manželovo utrpení nemůže dívat, a tak řekne: "Ještě se držíš své bezúhonnosti? Zlořeč Bohu a zemři." (Jób 2,9)
David tento žalm píše v době, kdy nezvládá svůj život. Svou situaci hodnotí slovy:
"Přes hlavu mi přerostly mé nepravosti,
pod jejich tíhou už se hroutím.
Počínal jsem si jako pomatenec,
jsem samá rána, samý hnis.
Záda mám shrbená až k zemi,
den co den se trápím v zármutku." (Žalm 38,5-7)
Myslím, že David velice přesně vystihuje, co působí hřích. Na začátku je to opojný pocit. Člověk má pocit, že má vše pod kontrolou. Nakonec ale zjistí, že mu vše přerůstá přes hlavu a život je najednou jedno velké utrpení.
Nevíme, kdy tento žalm vznikl. Mohlo to být v době, kdy David pobýval mezi Pelištejci. Nebo poté, co zhřešil s Batšebou...
David popisuje, jak se cítí:
"Mé útroby jsou v jednom ohni,
nic ve mně není celistvého.
Jsem vyčerpán a zdrcený,
mé srdce křičí úzkostí." (Žalm 38,8-9)
Na konci hříchu je strach. Strach z konce i strach z Boha. Hřích totiž z Boha dělá bytost, která se podobá rozčílenému člověku. A zde možná můžeme hledat důvod, proč David na začátku prosí Boha, aby ho netrestal v rozčílení.
Pokud se svým hříchem přijdu k Bohu, najednou se začnu uklidňovat a jsem znovu schopen vnímat Boží lásku, stejně, jako David:
"Pane, ty znáš každou moji touhu
a slyšíš každičký můj vzdech." (Žalm 38,10)
Bůh je úžasný. Prožívá se mnou mé radosti i bolestné vzdechy.
To je velice povzbuzující zpráva.
