Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. ...
... Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. (Lukáš 24,13-16)
Lukáš popisuje další dva zklamané učedníky, kteří jdou v neděli z Jeruzaléma domů do Emaus. V pátek prožili šok. Ježíš, kterého považovali za Mesiáše, byl zabit a je teď mrtvý.
Jdou domů a cestou vše ještě probírají. Cestou se k nim přidává Ježíš, ale oni si toho nevšimnou. Později vzpomínají, že to bylo, jako by jim něco bránilo v tom, aby ho poznali. Jdou dál, dál naříkají nad tou nespravedlností, oplakávají Ježíše a přitom ani nevnímají, že ten, nad kterým naříkají, jde s nimi.
Vzpomínám, jak si jeden mladý křesťan stěžoval, že ve svém životě nevnímá Boží přítomnost. Měl pocit, že se o něj Bůh vůbec nezajímá. Řekl jsem mu, ať tedy žije stejně nevázaně jako jeho kolegové v práci.
Zeptal se mne: „Jak to myslíš? To se mám opíjet a spát s lehkými ženami?“ A já mu řekl, že to je přesně to, co mám na mysli. „Pokud nevnímáš Boha a nevěříš, že tvůj život má nějaký věčný smysl, tak si začni užívat života, protože nic víc už od něj nemůžeš čekat!“ Po chvíli mu to došlo. Pochopil, že Bůh je s ním i tehdy, když ho svými smysly necítí.
Mnohokrát jsem nevnímal, jak jde Ježíš se mnou. To, co pro mne dělal, jsem považoval za náhodu. Pak mi sundal klapky z očí a já pochopil, za co vše mu vděčím. Od té doby se mu snažím projevovat svou vděčnost a rád jej oslavuji a chválím.
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
