"To ne já, to satan!" Těmito slovy se hájila malá holčička, vyrůstající v křesťanské rodině. Neposlechla svou mámu a nesplnila slib, který jí dala. Není to z její strany jen výmluva?
Pavel, popisující problém zla v našich životech, píše: "Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím.
Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli, pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý. Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně. Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne.
Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá." (Římanům 7,15-20)
Nezdá se vám, že tu Pavel vlastně tvrdí to samé, co ta malá holčička? Tak jako ona říká: "Já nechci hřešit. Chci kolem sebe šířit jen dobro, ale neumím to!"
V těchto slovech nacházím další rozměr Božího zákona, který mi pomáhá poznat meze, které sám nepřekročím. Moje schopnost odolávat zlu má své hranice, které nejsem schopen překročit. Za tyto hranice se mohu dostat jen s Boží pomocí!
Zákon mi pomáhá stanovit diagnózu mé duchovní nemoci. Ukazuje, v čem spočívá můj základní životní problém. Pak už je jen na mně, co udělám. Zda se budu i nadále tvářit, že je vše v pořádku, nebo se začnu léčit.
Někteří lidé svalují vinu na Boha. Tento přístup k hříchu není nijakou novinkou. Apoštol Jakub o něm píše ve své epištole: "Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán.
Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší.
Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí. Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt." (Jakub 1,13-15)
Máme dvě možnosti. Přiznat si, že máme problém a pak ho s Boží pomocí začít řešit. Nebo strčíme před problémem hlavu do písku s nadějí, že se vyřeší sám.
Při čtení Pavlových slov se mi vybavovaly nepříjemné vzpomínky. Kolikrát už jsem bojoval boj se svou ješitností a sobectvím... Například má nedorozumění s manželkou. Když se nepohodneme, jsem nejdřív přesvědčen o tom, že pravda je na mé straně. Pak ji začnu vnímat někde uprostřed a začnu si také uvědomovat svůj podíl viny na našem nedorozumění. V té chvíli už dobře vím, co bych měl udělat. Ale mé ego, mé já, se vzpírá...
Díky Pavlovu dopisu do Říma vím, že nejsem výjimka. Nejsem jediný, kdo má problém s hříchem. Dokonce i apoštol Pavel bojoval se stejnými problémy svého já. Co s tím?
Dovolím si ještě jednou citovat Jakuba. Na začátku jsem vzpomínal holčičku, která se obhajovala tím, že špatná není ona, ale satan, který ji ovládá. Můžeme se nějak vzepřít ďáblově nadvládě v našem životě? Můžeme nějak vyhnat "vlastní žádostivost", která nám může způsobit smrt? Jakub nám radí: "Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám." (Jakub 4,7) Lepší radu jsem v Bibli doposud nenašel.
