„Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.“ A začali se veselit. (Lukáš 15,23+24)
Ten den zpočátku vypadal jako každý jiný. Každý dělal právě to, co bylo jeho úkolem. Jedni pracovali na poli, další se starali o dobytek a zbytek dělal vše pro to, aby se po návratu mohl každý umýt, převléci do čistého a také dobře najíst.
Pak ale najednou starý pán vyběhl z brány a upaloval po cestě vstříc nějakému páchnoucímu bezdomovci. Po chvíli ho přivedl domů, nechal ho vykoupat a když ta zažraná špína konečně pustila a ten příšerný vepřový smrad nahradila vůně parfému, tak ho nechal obléknout do těch nejlepších šatů jaké měl. Teprve v té chvíli došlo i těm nejméně vnímavým, že se domů vrátil rebel, který před časem urazil skoro každého v domě a pak zmizel.
Teď je zpět a otec ho přivítal, jako by se nic nestalo. Dokonce na jeho počest vystrojil hostinu, na kterou pozval všechny, kdo byli v dosahu. Byla to velkolepá hostina. Stoly se prohýbaly po vahou všech dobrot. Lidé jedli a i na ně postupně přecházela ta nakažlivá radost, kterou projevoval jejich pán.
Bůh se umí radovat a veselit. Umí jásat a tančit radostí. Pokud je takový náš nebeský otec, pak bychom ani my, křesťané, neměli být stále vážní. Křesťanství přece staví na radostné zprávě. Na poselství o záchraně před věčnou smrtí, na nabídce věčné radosti v království našeho Stvořitele.
Proč se neradovat už dnes? Přestaňme se mračit a raději dovolme, aby naši tvář ovládl spokojený a šťastný úsměv.
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
