„Nikdy se nespokoj s málem a dávej si co nejvyšší cíle,“ říkával mi můj trenér. Ona ta jeho rada platí jak v běžném životě, tak i při hledání smyslu života.
Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra a Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý. (Matouš 17,1+2)
Učedníci už nějakou dobu sledují, jak se jejich mistr stává stále slavnějším a slavnějším. V duchu si představují, jaké to bude, až jednou usedne na Davidův trůn a oni obsadí křesla ministrů a poradců.
Ježíš to ví, a proto tři z nich, kteří v budoucnu povedou křesťanskou církev, bere s sebou na „vysokou horu“, aby jim ukázal, že má pro ně něco víc než jen křesla ministrů. Věděl, že se nikdy nestane izraelským králem, a proto své učedníky připravuje na trochu jiný a těžší úkol.
Pro mne je ten příběh pobídnutím k tomu, abych se také díval trochu výš. Chrání mne to před pýchou, když získám obdiv druhých. Ve srovnání se slávou nebes neobstojí žádná pozemská sláva.
Ježíš mi tím také ukazuje, co má připraveno i pro mne, pokud obstojím v tomto pozemském životě. Pomáhá mi správně seřadit žebříček hodnot, na jehož vrcholu nikdy nebude pozemská sláva, přestože může být příjemná.
Pane Ježíši, díky, že mne učíš neusínat na vavřínech. Učíš mne nadhledu a také mne vedeš k tomu, abych viděl nebeský cíl.
Článek je součástí mozaiky, kterou postupně vytvoří 366 dílů série s názvem "Na počátku všeho bylo Slovo". Najdete je v rubrice se shodným názvem.
Minulý díl: Potřebuji být chvíli sám ...
