Minule jsme přemýšleli nad 115.žalmem. Zůstaneme u něho i dnes, protože je v něm ještě jedna zajímavá myšlenka, která se týká požehnání. Vede nás k poznání, že všichni jsme dostali jeden vzácný dar, za který bychom měli být vděční.
Autor žalmu, kterému se podařilo zůstat v anonymitě, napsal:
"Hospodin ať vás rozmnoží,
vás i vaše syny!
Jste Hospodinovi požehnaní;
on učinil nebesa i zemi.
Nebesa, ta patří Hospodinu,
zemi dal však lidem.
Mrtví nechválí už Hospodina,
nikdo z těch, kdo sestupují v říši ticha.
Avšak my budeme Hospodinu dobrořečit
nyní i navěky. Haleluja." (Žalm 115,14-18)
Mrtví už nechválí Hospodina. Ten, kdo je mrtvý, sestoupil do říše ticha, kde už žádné chválení nezaznívá. Profesor Tomáš Halík používá v jednom zvláštní metaforu k popisu Boha. Říká, že Bůh je paměť. Bůh je paměť, do které jsme v okamžiku naší smrti uloženi. A i když na nás všichni lidé zapomenou, Bůh nás má uloženy ve své paměti, z níž nás pak jednou povolá k novému životu.
To, že žijeme, je velké požehnání. Miliardy lidí už tuto možnost nemají. V čem je to velké požehnání? Pokud žiji, mohu ovlivnit svůj osud – svou šanci na věčný život v Božím království. Tato šance něco změnit a ovlivnit končí okamžikem mé smrti.
Proto moudrý Šalamoun píše v knize přísloví:
"Kdo tedy bude vyvolen?
Všichni, kdo žijí, mají naději.
Vždyť živý pes je na tom lépe
než mrtvý lev." (Kazatel 9,4)
Děkujme dnes Bohu za toto jeho požehnání. Děkujme mu za náš život a prosme ho, aby nám dal moudrost dobře využít čas, který nám ještě zbývá. Nakonec, je to právě Bůh, kdo nám slibuje:
"Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti,
ať prosí Boha,
který dává všem bez výhrad a bez výčitek,
a bude mu dána." (Jakub 1,5)
