Náš mladší syn začal ve čtyřech letech chodit do Lidové školy umění, kde se učil hrát na klavír. Chtěl se vyrovnat svému staršímu bráškovi. O dva roky později nastoupil do první třídy, na kterou se také těšil. Uplynulo pár dnů a malý Lukáš po návratu z vyučování říká: "Mami odhlas mne z hudebky i ze školy. Já nemám čas žít!"
Na těch jeho slovech něco je. Příliš často máme náš kalendář tak přeplánovaný, že nemáme čas vychutnat si život i to, co nám přináší. Chceme toho stihnout co nejvíc a nakonec zjišťujeme, že vlastně pořádně nestíháme nic.
Šalomoun přichází se zajímavou radou:
"A tak tedy, můj synu, ještě poslyš:
Vyvaruj se psaní mnohých knih.
To nemá konce.
A také mnohé mudrování unaví tělo." (Kazatel 12,12)
Tak si říkám, že tahle Šalomounova slova jsou nejspíš napsána pro mne. Prošel jsem obdobím, kdy jsem se tak věnoval psaní, že mne připravilo téměř o všechen volný čas. Práci jsem stihnout musel, takže na mého koníčka doplácela rodina.
Psaní mnohých knih tu Šalomoun dává do spojitosti s mudrováním. Podotýká, že "mnohé mudrování unaví tělo". Český ekumenický překlad hovoří o unavujícím "hloubání".
Možná také znáte člověka, který neustále leží v knihách a pak všechny poučuje tím, co z těch moudrých knih vyčetl. Doma sice po sobě ani neopláchne hrníček, protože taková práce ho není hodna, ale manželku pak dlouho poučuje, jak by v domácnosti měla dělat všechno úplně jinak. Podobné je to i v církvi. Tihle brouci pytlíci všechno ví, všude byli, nic pro ně není nové, jen dar služby jim nějak chybí...
Šalomoun v této knize popisuje svou vlastní zkušenost. Dostal dar moudrosti od samotného Hospodina. Jenže po nějaké době se mu to zdálo být málo. Rozhodl se, že prozkoumá i ty oblasti, ve kterých mu dosavadní moudrost, kterou dostal od Boha, nestačí. Chtěl víc, chtěl prozkoumat základy samotného bytí. Jako by se chtěl vyrovnat Bohu.
Jak to dopadlo, víme. Nakonec musí opakovaně přiznat: "Pomíjivost, samá pomíjivost... všechno pomíjí." (Kazatel 12,8) Šalomoun poznal, jak snadno člověk zabředne do vlastního mudrování. Jakmile začneme hledat odpovědi na otázky, na které nám Bůh ve své moudrosti neodpovídá, hrozí nám stav, kdy budeme sepisovat výsledky svého hloubání tak dlouho, až u toho jednou vydechneme naposled. Život nám proteče mezi prsty a my si neužijeme ani ty časné radosti, natož pak ty věčné.
Líbí se mi, že Šalomoun nenutí své čtenáře, aby věřili stejně jako on. Připomíná jim, aby pamatovali na svého Stvořitele a také k tomu přidá zdůvodnění tohoto jednání. Pak už nechává na každém z nás, co s tím uděláme. Můžeme si nechat poradit nebo si dál můžeme žít po svém.
Šalomoun předběhl dobu. Jako by znal to, co apoštol Pavel napsal mnohem později: "A cokoli není z víry, je hřích." (Římanům 14,23) K víře je potřebné poznání, ale ještě důležitější je osobní vztah se Stvořitelem. Proto nám Šalomoun radí, abychom na Stvořitele pamatovali, dokud je čas.
