Při čtení Pavlova listu do Říma je dobré si čas od času připomenout, komu je dopis určen. Z toho, co v něm čteme, můžeme odvodit, že v něm apoštol řeší spor křesťanů pocházejících ze židů s jejich bratry, kteří opustili svá pohanská náboženství a přijali Ježíše.
Židé byli přesvědčeni, že jsou jednou provždy povoláni k tomu, aby byli Božím lidem. Toto přesvědčení si ponechávali i ti, kteří se stali vyznavači a následovníky Ježíše Krista. Neuměli si představit, že by se přitom vzdali svého judaismu.
Vše odvozovali od toho, že jejich praotcem byl Abraham, který uzavřel smlouvu s Hospodinem. Věřili, že mají "dědičné právo" na spasení. Proto se Pavel musí zabývat i historií svého národa: Slovo zaslíbení zní takto: `V určený čas přijdu, a Sára bude mít syna.´ A nejen to: Také Rebeka měla obě děti z téhož muže, z našeho praotce Izáka; ještě se jí nenarodily a nemohly učinit nic dobrého ani zlého. Aby však zůstalo v platnosti Boží vyvolení, o kterém bylo předem rozhodnuto a které nezávisí na skutcích, nýbrž na tom, kdo povolává, bylo jí hned řečeno, že starší bude sloužit mladšímu.
Neboť je psáno: `Jákoba jsem si zamiloval, ale Ezaua jsem odmítl.´
Co tedy řekneme? Je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne!" (Římanům 9,9-14)
Abraham neměl jen jednoho syna. Izák nebyl jeho jediný dědic. Je tu ještě Izmael, syn, kterého zplodil s egyptskou služkou Hagar, a další děti, které se mu narodily, když se po smrti Sáry oženil s Ketúrou. Abraham všechny tyto děti zabezpečil a dal jim věno. Ale za svého prvorozeného a požehnaného vždy považoval Izáka. Věřil, že právě on bude tím, kterého si Bůh vyvolil, aby byl nositelem zaslíbení vzniku vyvoleného národa.
Také Izák neměl jen jednoho syna. Vedle Jákoba měl Ezaua. A přestože věděl, že si Bůh pro naplnění smlouvy s Abrahamem vybral Jákoba, miloval víc prvorozeného Ezaua, který byl statný lovec, a proto mu připadal vhodnějším kandidátem na založení silného rodu.
Proč si Bůh vybral zrovna Izáka a pak Jákoba? Znamená to, že nás Bůh nemá všechny stejně rád? Vybírá si lidi pro své království podle toho, jak jsou mu sympatičtí?
Tak to možná děláme my, lidé. Bůh takový není. Má rád všechny lidi. Na rozdíl od nás ale předem ví, na jaký úkol se hodíme a co bychom už nezvládli. Je zajímavé, že už ve Starém zákoně můžeme číst texty, které dokazují, že Bůh dává šanci na spasení všem. Když uzavíral smlouvu s Abrahamem, tak ještě dřív než se narodil zaslíbený dědic, prohlásil: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země." (Genesis 12,1-3)
Bůh miluje všechny lidi. Miluje mne i tebe. Nemusíme se bát, že nám jednou řekne: "Tebe nechci, protože mi nejsi sympatický!" O našem spasení nerozhoduje, zda jsme se narodili v té správné rodině nebo církvi. Rozhodujeme o něm my. Jak? Ježíš říká: "Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává." (Jan 3,36)
