V malé vojenské posádce, která pracovala nedaleko Zlína, se schylovalo ke vzpouře. Bylo to krátce před druhou světovou válkou a příčinou vzpoury byl sýr, který dostali jednou ráno ke snídani.
Ludvík, velitel jednotky, spolu s provianťákem v nedaleké sýrárně nakoupil levně plísňový sýr. V té době to byla tak drahá lahůdka, že ji nikdo z vojáků do té doby nejedl a vlastně ani neviděl. A tak si mysleli, že jim dávají zkažený sýr. Pár vojáků se vypravilo k veliteli, aby si to s ním vyřídili ručně. Přece nejsou dobytek, aby žrali plesnivý sýr.
Nakonec se vše vysvětlilo a ke vzpouře nedošlo. Z mladého důstojníka se později stal generál, dokonce armádní a později se jako prezident Československé socialistické republiky dostal i na poštovní známky. Jmenoval se Ludvík Svoboda. Tuhle historku mi před léty vyprávěl můj dobrý kamarád Leonard. S šibalským úsměvem mi říkal, že málem praštil budoucího prezidenta.
Leonard byl trochu starší než já, dělilo nás totiž necelých čtyřicet let. Narodil se v roce 1919. Z toho, jaký čas jsem použil, je zřejmé, že už není mezi námi. Včera jsem stál u jeho rakve. Jeho srdce dotlouklo.
Vzpomínám si na naše první setkání. Zeptal se mne, kdy jsem se narodil. Řekl jsem mu datum a on na to: "Tak to ses narodil ve čtvrtek!" Pak mi prozradil, jak to dělá. Později jsem od něho skoro pravidelně slýchával otázku: "A víš, kde je v Bibli...?" Když mne nachytal na švestkách, měl radost, že mi může říct něco, co nevím...
Posledních šestnáct let žil sám. Manželka podlehla těžké nemoci. S touto ztrátou se dlouho nedokázal smířit. Pomohlo mu, když začal v nemocnici navštěvovat své bývalé spolupracovníky, sousedy i lidi z církve. Nejvíc času věnoval lidem, kteří podobně jako on, zůstali sami. Těm při každé návštěvě donesl něco dobrého..
Znali jsme se čtrnáct let. Po celou tu dobu jsem vždy začátkem ledna našel ve schránce na dopisy pohlednici s jeho přáním k narozeninám. Nikdy nezapomněl. Ani na moji manželku.
Každý den vstával v pět. Po ranní hygieně a rozcvičce vyrazil na procházku. Ještě v osmdesáti tyhle procházky mívaly i patnáct kilometrů. A občas si udělal celodenní pěší túru do Beskyd.
Příští rok už mi od něj blahopřání nepřijde. Už si spolu nedáme jeho báječné křížaly. Nebude mne zkoušet ze znalostí Bible nebo z politiky. Neřekne: "A nezapomeň pozdravovat Bohušku a kluky!"
Jsem rád, že jsem ho poznal. Je jedním z lidí, kteří silně ovlivnili můj život. V mých vzpomínkách žije dál.
A jednou...
