Mnoho lidí si myslí, že Bůh přijímá jen dokonalé a svaté lidi. Z toho pak vyvozují, že křesťanem se může stát jen dobrý člověk. Nejlépe, když je dokonalý.
Je to pravda? Je dokonalost skutečně poznávacím znamením křesťana? Opravdu Bůh přijímá jen dobré lidi?
Potkávám se s lidmi, kteří uvěřili, že musí dosáhnout dokonalosti dřív, než je přijme Bůh. Postupně ale poznávají marnost své vlastní snahy o dokonalost. Někteří se vzdají Boha, další si na dokonalého začnou hrát a jiní žijí celý život se stresem z vlastního stavu. Přitom řešení je tak prosté – opustit tento lidský výmysl a věřit raději Ježíši, který jednou vyprávěl zajímavý příběh. (Zmiňoval jsem ho už ve článku “Vážím si naivního Boha“.)
Podle jeho vyprávění mladší syn požádal otce, aby mu dal dědictví. Dědictví rychle prodal a odešel si užívat svobodného života. Během krátké doby ale vše utratil a nakonec skončil jako pasák vepřů. Pro Žida to byla ta největší potupa. Cítil jak smrdí a brzy se začal protivit sám sobě.
Na další průběh děje se už podívejme přímo do Bible:
Když zjistil, že vepřům dokonce závidí i jejich stravu, začal uvažovat: Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: “Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.“ I vstal a šel ke svému otci.
Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.
Syn mu řekl: „Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.“
Ale otec rozkázal svým služebníkům: “Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.“
A začali se veselit. (evangelium podle Lukáše 15,18-24)
Otec v tomto podobenství podle Ježíše znázorňuje Boha, ve kterého věří křesťané. Všimli jste si, jaký je to Bůh? Co dělá?
Když se po nějaké době vrátil jeho syn, otec má jedinou starost. Křesťanská spisovatelka Whiteová napsala: “Když byl ještě daleko, otec ho poznal podle postavy. Láska umí rychle rozpoznat. Otec jej poznal i přes změny, které způsobila léta hříšného života. Hnut lítostí, běžel k němu, objal ho a políbil, dlouho jej držel ve svém objetí...
Otec nechtěl dopustit, aby se zvědaví lidé vysmívali bídě a cárům jeho zuboženého syna. Sňal svůj drahý, bohatě řasený plášť a zahalil jim svého vyhublého chlapce..." (E.G.White, Kristova podobenství str.117)
Bůh podle Ježíšova vyprávění přijímá i bezdomovce. Nebojí se dlouho držet v objetí svého zapáchajícího syna. Nevyhání marnotratného syna. Ani mu neříká “běž se první vykoupat a převléci. A přijď, až budeš čistý, abych tě mohl obejmout bez nebezpečí, že se od tebe ušpiním.“
Bůh je ochotný přijmout a obejmout každého člověka. Bez ohledu na jeho stav. Ale tím jeho zájem o nás nekončí. Po přivítání a objetí také přikryje naši špínu a bídu.
V příběhu začali chystat uvítací hostinu. Co v té době dělal vrátivší se syn? Ježíš o tom nehovoří. Jsem přesvědčen, že pro něj přichystali koupel, aromatické oleje a čisté šaty. Musel to být nádherný pocit po dlouhé době necítit vlastní zápach ani pach vepřů...
Bůh nás přijímá takové, jací jsme. Ale nenechá nás v naší špíně. Smývá z nás minulost a obléká nás do čistých šatů. To je ale jen začátek. Apoštol Pavel napsal: “Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš.“ (Filipským 3,12)
Dokonalost je před námi jako ukazatel směru, kterým chceme jít. Nemusím se starat, jak daleko k ní mám. Jen bych měl pokračovat v cestě. Pokud to nevzdám, budu si průběžně všímat toho, že se měním. To je důvod k radosti, ne k chlubení.
Křesťan není dokonalý. Ale touží po dokonalosti.
Křesťan ví, že sám dokonalosti nikdy nedosáhne. S Kristem k ní ale může po celý život růst.
Křesťan ví, že nemusí být dokonalý, aby mohl přijít ke svému Bohu. Ale poznal, že každé setkání s Bohem ho k té dokonalosti o kousek přiblížilo.
Křesťan není bez hříchu. Přesto by si přál žít bez něj.
Když křesťan podlehne pokušení, má někoho, za kým může přijít.
Jan nám křesťanům připomíná: “Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého.“ (1.list Janův 2,1)
Příště: K čemu je dobré odpuštění.
