"Mohla by tím utrpět jemná dětská duše!" Tuto větu jsem zaslechl v diskuzi o snížení hranice trestně právní odpovědnosti u mladistvých. Byla to odpověď na dotaz, proč zákon chrání mladistvé pachatele trestných činů například před zveřejněním jejich fotografie a totožnosti.
Na tuhle větu jsem si vzpomněl při čtení prvních zpráv o pobodaných dětech v Ostravě. "Jemná dětská duše" se rozhodla vyzkoušet, jaké to je, když zabodne svůj nůž do jiného člověka. Dokonce o tom zpíval a nahrávku pověsil na internet.
Jiná "jemná dětská duše" se rozhodla vyzkoušet, jaké to je zkopat někoho do bezvědomí. A když se pak ocitla v "pasťáku", jediná reakce byla lítost, že toho kluka nezabili, protože to by pak měli pokoj.
Spousta dalších "jemných dětských duší" vám bez mrknutí oka seberou vaši peněženku tak profesionálně, že si toho ani nevšimnete.
Myslím, že je načase se znovu vrátit k otázce trestní odpovědnosti dětí. Děti možná nerozumí politice. I malé dítě ale dobře rozumí tomu, že to, co bolí jeho, bolí i toho druhého. Mladí dobře ví, co ubližuje druhým a co ne.
Kdysi byly fyzické tresty. Jejich zrušení bylo oslavováno jako velký úspěch demokracie. Možná je načase jejich znovuzavedení. Kdyby ty "jemné dětské duše" dostaly třeba rákoskou na holou před spolužáky a kamarády, kdyby si pak pár dnů nemohly sednout, možná by si příště své jednání rozmyslely. Kdyby navíc i soud, který by těmto trestům předcházel, byl veřejný a mohly na něj přijít děti ze škol, určitě by to mělo výchovný charakter.
Tahle výchova fungovala dlouhé generace. Myslím, že v případě popisovaných "jemných dětských duší" platí stará lidová moudrost – škoda rány, která padne vedle.
Ten, kdo ubližuje druhým, by měl na své vlastní kůži poznat, jak to bolí.
