„Ale dej rozkaz, a můj sluha bude zdráv.“ ... Když to Ježíš uslyšel, podivil se, obrátil se k zástupu, který ho následoval, a řekl: "Pravím vám, že tak velikou víru jsem nenalezl ani v Izraeli." (Lukáš 7,7+9)
Židé tehdy prosili Ježíše, aby uzdravil sluhu římského setníka, který postavil synagogu obyvatelům města, ve kterém sídlila jeho posádka. Ježíš se s nimi vypravil do jeho domu, ale on mu vzkázal, ať se neobtěžuje až k němu, protože postačí, aby jako Pán nad nemocemi rozkázal a nemoc odejde.
Umím si také představit, jak by asi tento voják reagoval, kdyby mu Ježíš vzkázal, že u jeho služebníka už nastal čas, aby se rozloučil s tímto světem. Věřím, že by to přijal se slovy: „Pane, jak poroučíš. Přijímám a respektuji tvé rozhodnutí.“
Tento muž totiž nejen že věřil, že Ježíš je Boží syn, on vedle víry v jeho uzdravující moc nad nemocemi a démony Ježíši také důvěřoval. Proto se na něj obrátil se svou nezvyklou prosbou.
Ježíš se podivil víře, s níž se setkává u tohoto pohana. Prohlásil, že se s něčím podobným nesetkal ani mezi Židy a ti se s ním ani výjimečně nepřou. Z tohoto hodnocení vyplývá, že ani žádný z jeho žáků nemá silnější důvěru než tento římský voják.
Co by asi Ježíš řekl, kdyby dnes hodnotil mou víru a mou důvěru v to, co koná, a zvláště, když mám někdy pocit, že nekoná. Jak reaguji, když do mého života nebo života mých blízkých vstupuje nemoc, neštěstí nebo dokonce smrt? Je moje důvěra stejně pevná jako ta setníkova?
Důvěřuji Ježíši tak, jak umím, a věřím, že on to dobře ví.
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
