Obrázek s tímto nápisem jsem objevil jako kluk na brance jedné valašské dřevěnky. Na futrech pak visel i pořádný dubový čakan, který měl podpořit fakt, že to domácí myslí vážně. Byl tak festovní, že bych jím ani dnes nechtěl dostat přes hřbet.
Moje teta mívala nad vstupními dveřmi také obrázek. Byl na něm ale trochu jiný nápis: “Host do domu, Bůh do domu!“ Měl jsem ten obrázek rád, protože u tety bylo vždy dobře. Nejen mně, ale každému, kdo ji navštívil.
Který obrázek byste si nad vstupní dveře vašeho bytu pověsili vy? Jste rádi, když vás někdo navštíví? Nebo raději berete do ruky čakan?
Na vesnicích se lidé většinou dobře znají. A tak, když se zeptáte, kde bydlí váš známy, kterého hledáte, většinou vám cestu ukáže hned první člověk.
Pokud hledáte někoho v paneláku, bývá to jiné. Tam se lidé většinou neznají. Žiji zavření za dveřmi svých bytů a často nemají zájem se s někým přátelit, natož pak ho zvát do svého bytu. Člověk tak může být sám, přestože bydlí v paneláku plném lidí. Občas se dokonce stává, že smrt souseda prozradí až podezřelý zápach.
Zatím se díky své práci často stěhují a bydlím ve služebních bytech. Díky bydlení na “faře“ jsem zažil dost návštěv, kdy jsem měl chuť vzít do své ruky hůl a... Ale daleko víc bylo návštěv příjemných.
Při pohledu nazpět vzpomínám také na doby, těch i těch příjemných návštěv byl tolik, že jsme si přáli bydlet chvíli na pustém ostrově.
Dnes už pomalu začínáme řešit otázku, kde budeme bydlet, pokud se s manželkou dočkáme důchodu. Bude nám lépe v manželčině vesnici, kde známe spoustu lidí? Nebo bychom si měli raději pořídit byt někde ve městě s dostupnější lékařskou péčí, kde se nám ale může stát, že se ocitneme právě v takovém paneláku, v němž se nikdo o nikoho nezajímá?
Zatím nevím. Uvidím, kde se usadí naši synové, protože i to bude hrát svou roli. Chtěli bychom být blízko jejich rodin, abychom mohli občas pohlídat vnoučata a když to bude potřeba, tak podle našich možností i pomáhat...
Nevím, kde budu prožívat závěr svého života. Ale už začínám shánět obrázek s nápisem: “Host do domu, Bůh do domu!“ Rád bych ho měl jednou nad dveřmi, aby každý, kdo přijde jako host, vědět, že je vítán.
Celý život jsem prožil mezi lidmi a s lidmi. A tak bych si stejně přál jednou prožít i závěr svého života. Přál bych si, aby se u nás doma každý cítil alespoň tak dobře, jako já u své tety. Nejen mí synové s rodinami, ale i naši přátelé a jednou i naši noví sousedé.
